DIARY DAY: GETTING TATTOO

V dnešním poměrně rychlém příspěvku bych Vám chtěla přiblížit moje pondělí, protože jsem konečně zase jela na tetování a napadlo mě pro Vás opět nafotit report. Spousta z Vás se mě ptá na blogu, na instagramu, na facebooku i na asku na to, od koho máme s přítelem ty "watercolour" tetovačky. Opět tedy říkám, že od Kokiho z Rtattoo, které se nachází v Kyjově. Tam to pravděpodobně má většina z Vás dost daleko. Já taky, to si pište. Hradec a Kyjov jsou v podstatě na druhým konci republiky, když to trošku nadsadím. Ale stojí to za to. Já jsem tentokrát vyjížděla z Hradce v sedm ráno a tři hodiny ve vlaku jsem strávila učením a měla ze sebe aspoň dobrej pocit! Nebyly by to ale Český dráhy, kdyby se vlak někde nesekl a mně kvůli tomu neujel návaznej spoj. Prvotní vztek se ale rychle rozplynul. A víte proč?

Když jsem rozčileně volala muži, že mi to ujelo a že přijedu o hodinu a půl pozdějc a následně aspoň zjistila, že přímo před brněnským nádražím stojí Kofi Kofi s velkou cedulí "perníkové latté, sojové mléko!" a hned mu to hlásila, zčistajasna se přede mnou zjevil s kafem už koupeným a k tomu s čerstvým croissanem a balíčkem Raffaela. No tak trošku blaho, že anooo!Zpoždění mi rázem vůbec nevadilo a měla jsem o to příjemnější ráno!

Ve 12 jsem konečně dorazila do nového studia, který jsem si samozřejmě musela hned nafotit, protože ten styl a ty kresby prostě mi-lu-ju! Tak se aspoň můžete mrknout skrz fotky a nechat se nalákat ještě víc! Pokud mě sledujete na snapchatu, měli jste dost detailní přímej přenos nejen studia ale i procesu tetování. Házím vše do My Story, takže teď už to tam bohužel není, ale aspoň víte, že si mě máte rychle přidat, aby Vám přístě nic neuteklo :D domlukasova, kdyžtak!

První, co nastává po příchodu do studia, je tvorba návrhu. Já už jsem si zvykla na to, že si prostě vyberu motiv a nehledám si žádný inspirativní obrázky ani možnosti zpracování, protože Koki to stejně vždy udělá svým skvělým stylem, já jsem z toho nadšená a všechny detaily doladíme společně. V tomhle článku jsem Vám slibovala, že připravím i článek o všech mým tetovačkách s tím, že i vysvětlím, co za kterou stojí. Bohužel pro Vás s tím ale pořád nějak bojuju a nejsem si vůbec jistá, jestli si to nechci nechat jen pro sebe. K tomuhle obrázku Vám teda ale povím to, že klasickej význam jingjangu šel v tomhle případě docela mimo mě, i když nakonec se to taky uplatnit ve vysvětlení dá. Moje původní myšlenka byla ale to, že chci něco, co vystihne fakt, že ve svým životě potřebuju a chci lidi, kteří jsou jiní než já, mají jiné životní příběhy, jiný pohled na svět a zároveň jsme si ale i v něčem podobní a tím pádem se obohacujeme a dohromady tak nějak ladíme. A to se týká jak přátel tak i partnera. Asi už jste si ale všimli, že nejsem zrovna člověk, co by si liboval ve velký společnosti, nejradši trávím čas jen s jedním člověkem, párty už mě dávno nelákaj a sedět u stolu s několika kamarádkama taky ne, protože mi vadí překřikování a to, že stejně nakonec všichni poslouchaj jen ty dvě, který se zrovna o něčem společném bavěj a ostatní kolikrát ani nevědí o co jde. Dyadická Domča no. A kdo máte představivost, tak Vás mohlo napadnout, že to růžový vlevo je psí tlapka. A ne jen nějaká ledajaká! V neděli večer jsem Andyho trošku štvala, když jsem mu malovala packu růžovou rtěnkou a snažila se ji co nejlépe obtisknout na papír! Andy totiž může zasahovat do každý moji vztahový dyády!

Tohle už je připravený obtisk na ruku, podle kterého se pak tetují základní linky. A taky moje poslední fotka, což je dost divnej závěr, ale hned Vám to vysvětlím! Při tetování už jsem nic nefotila, chtěla jsem si to prostě jen zase užít, protože jsem pod jehlou neseděla fakt strašně dlouho. A víte co? Strašně se bojím injekcí, takže když mě Koki tetoval v místě, kde se normálně bere krev, bylo to pro mě docela psycho a občas jsem myslela, že omdlím. Je to divný, co? Injekcí a odběrů se bojím, ale že mi strojek s několika jehlama vedle sebe rozrývá kůži do krve, to zvládám v pohodě. Je to prostě uplně něco jinýho no. Ale abyste si nemysleli, samozřejmě to bolí, občas i hodně bolí. Ale je to ten styl bolesti, co se prostě vyplatí a nakonec je to příjemný. Přesto však odcházím vždy uplně vyčerpaná, ospalá a hladová, je to velkej zásah do těla a já se ještě dva dny potom dávám do kupy - jo, jsem čajíček já vím! A proto už jsem pak ani neměla sílu fotit svojí nově barevnou a oteklou ruku. Počkám teda, až se mi oloupou strupy a splaskne otok a ukážu Vám výsledek!