SOMETIMES I AM A MESS

Jsou dny, kdy bych dala sama sobě pěstí. 

A taky dny, kdy bych dala pěstí všem okolo.

Bohužel, ani jedno z toho samozřejmě nikdy neudělám. Místo toho se zpravidla lituju a sesumírovávám si, co všechno je v mým životě špatně. Říkám, na pěst. Neptejte se mě, proč to dělám, zaprvé to nevím a zadruhý dobře víte, že to (aspoň vy holky) děláte kolikrát taky. Bejt pořád sluníčkovej, spokojenej a šťastnej je asi lehký, když máte:

sebevědomí 
spoustu peněz (ideálně bez hnutí prstem)
bandu kamarádů, co Vás vždycky ze všeho vytáhnou
bezproblémovej vztah
životní jistoty
pevný zázemí
minimální starosti

A spoustu dalších věcí. Netvrdím, že nic z toho já nemám, to vůbec. Ale rozhodně nepatřím k těm, co si u všeho udělaj fajfku a nahrajou na instagram vysmátý selfíčko s hashtagem #happygirl. 

Jsem přesně ten typ člověka, co všechno řeší horem dolem a nedokáže nechat věci plavat. Co má noční můry spojený s tím, nad čím si láme hlavu a v čem je nejvíc nejistej. Co se do všeho pouští po hlavě a pak se častokrát topí. Co se je schopnej strašně rychle někomu otevřít a tomu stejnýmu člověku zas sakra rychle uzavřít. Co trpí, když mu někdo nerozumí. A co trpí, když někdo, kdo mu rozuměl, už je dávno někde jinde. Co má problémy s důvěrou v druhý lidi, protože se už tolikrát spálil, že je prostě teď opatrnej až moc. Co brečí kvůli věcem a lidem, co za to absolutně nestojej. Co v jednu chvíli sálá štěstím a pak stačí maličkost a všechno je zase špatně. Co má panickou hrůzu ze samoty a zároveň je často alergickej na lidi. Co je vztahovačnej tak moc, že by to asi nikdo z Vás asi ani nepochopil. Co potřebuje pořád slyšet, že ho má někdo rád, že se mu něco daří a bejt oceňovanej. 

Ale taky takovej, co mu zvedne náladu pouhej úsměv náhodnýho kolemjdoucího. Co miluje někam patřit. Co by se rozdal pro toho, koho miluje. Co by nejradši neustále vymýšlel pro ostatní tajný oslavy, překvápka a rozdával radost ve všech podobách. Co má potřebu neustále někoho chválit a dávat najevo, že se mu něco líbí. Co se strašně rád učí nový věci jen proto, aby tím někoho potěšil.

V posledních několik týdnech se mi kromě všech těch skvělých věcí, o kterých tady pravidelně píšu, stalo i několik nepříjemných. Nerada sdílím to, co není líbivý a o čem se mi nepíše s úsměvem od ucha k uchu a tím spíš proto, že si sama moc dobře uvědomuju, že to žádný životní problémy nejsou, že to je prostě jen...život. Navíc život, kterej já mám strašně fajn. V podstatě mám všechno, co bych si mohla přát a ještě mnohem víc. A jsem za to šťastná, opravdu jo, Vážím si všeho, co mám, jakou mám doma podporu, jak si můžu vlastně dělat co chci, jak nejsem ničím svázaná, že můžu roztáhnout křídla a letět směrem, kterým chci. Problém je v tom, že ten směr občas ztrácím. Nevím, kam vlastně letím, proč tam letím a jestli mám s sebou ten správnej tým.

• Makám a miluju to. To je jedna část příběhu. Ta druhá zní asi nějak takhle: začala jsem cvičit, abych byla silnější fyzicky i psychicky a cítila se líp. Ruku v ruce s tím jde změna stravy. Pak jsou samozřejmě i změny. Jenže nejen ty, že tělo vypadá líp a já jsem spokojenější. Kromě toho je tady i to, že najednou všechno řeším. Co jím, jak jím a proč jím. Mám chutě a snažím se s nima bojovat.  Když vyhrajou chutě - jsem naštvaná, že si to ani pořádně neužiju, protože mi po tom je blbě. Když ten boj vyhraju já - jsem naštvaná, že vůbec tyhle boje vedu. Jsem naštvaná, že už nejsem to malý dítě, co neřeší, že čokoláda je pro tělo špatná a že by se neměl cpát bílým pečivem. 
• Porovnávám se s lidma, se kterýma se nemám co porovnávat. Prostě jen proto, že mi ležej v žaludku. Protože mám strach. Protože jsem nejistá. A ubližuju tím jen sama sobě.
• Jsem vysazená na to, když někomu věnuju svůj čas, vyhradím mu místo u sebe v srdci, zajímám se a odměnou mi po nějaké době je to, že se ocitnu asi tak na miliontý pátý koleji. A je celkem jedno, jestli je to proto, že danej člověk vyřešil svý vztahový trable a už nepotřebuje nikoho na vylévání srdíčka nebo si našel novej vztah a na kamarády už nemá čas nebo prostě jen našel někoho, s kým si rozumí víc a kdo mu víc nabízí.
• Mám plný zuby toho, že všechno nejde podle mých představ, že lidi nejsou takový, jaký jsem si je vysnila, že nejsou všichni na mý vlně a že prostě život není ta pohádka plná hodnejch lidí, co se maj rádi, nelžou si a neubližujou si. Kdysi jsem se o sobě dozvěděla, že potřebuju svůj kouzelný svět. Doteď to mám napsaný v mobilu a přestože tenkrát mě to naštvalo, teď tomu asi dávám za pravdu. Ve svým kouzelným světě jsem totiž na všechno dost dobrá. 

Vážně přemýšlím, jestli existuje v životě člověka pocit, že je dostačující. Na všechno co dělá a pro všechny, kteří jsou pro něj důležití. Protože já ho nemám. Ani zdaleka.