AND THEN I FOUND YOU

"I

 adored you before

I laid my eyes, I laid my eyes on you

l'amour toujour I just can't take my eyes

Can't take my eyes off you."

Vystupuju z metra na Můstku, nervózně strkám vlasy za ucho a chumlám se do hořčicovýho roláku. Snažím se napoprvé trefit ten správný výlez, s Můstkem totiž dost bojuju. Objevuju se před Bershkou a směju se sama sobě - zas to nevyšlo. Obcházím blok, mířím k červenému nápisu Costa Coffee a očima rychle skenuju lidi v okolí. Stojí tam, je vysokej, má uplně bílý vlasy a sluchátka v uších. Pomalu se blížím, až mě zaregistruje, sluchátka vycukne a s úsměvem mě pozdraví. Koutky mám vzápětí od ucha k uchu a trošku mi cuknou - čekala jsem uplně jinej hlas, to je tak zvláštní! Zároveň bych ho nejradši objala, protože jsme si toho napsali za těch pár předchozích dní tolik, že mám pocit, že ho znám roky a že jsme na stejný vlně. Zůstávám ale jen u pozdravu a začínám být sakra nervózní - ten kluk je tak pěknej!

O pár kroků později zapadáme do Starbucksu a já nám oběma objednávám sojové chai tea latte bez vody a získávám tak první plusový body za dobrej výběr. Pusa nám jede oběma a nervozita pomalu mizí, evidentně nehrozí, že si nebudeme mít co říct. Ocitáme se nad Prahou, na mým oblíbeným místě přímo u kyvadla. Utrhla jsem si kousek ostudy, když jsem po cestě nahoru na schodech ztichla a lapala po dechu a výhled na osvětlenou Prahu mi vzápětí bere dech znovu. 

Potmě jsem tady nikdy nebyla. 

Sedáme si vedle sebe na studenou betonovou zídku a vydržíme tam skoro hodinu. Je to v podstatě nadlidskej výkon, protože zadky nám mrznou od první minuty a já už se pak ani nesnažím utajit drkotání zubů - aspoň se totiž můžu posunout blíž, tělesný teplo je přece nejlepší. Rozhodnem se přesunout na místo, kde sice není tak kouzelnej výhled a kde na mě už nemůže dělat dojem tím, že ví, co je každá budova pod náma zač, ale zas je tam teplo a jídlo a dorazíme do The Farm, kde je zrovna volný velký křeslo naproti oknu. Sedáme si opět o trochu blíž k sobě než by bylo nutný a mě na první poslech upoutají covery, co hrajou v pozadí. Sekáme se na tom na několik desítek minut a soutěžíme, kdo jako první řekne autora originálu. Bavíme se, smějeme se a k prvotním čajům na zahřátí objednáváme i francouzský tousty. Ve chvíli, když jsem na gauči sama, okamžitě vytahuju telefon a dělám fotku. Abych měla památku na tenhle kouzelnej večer. Stihnu ho uklidit dřív, než se ke mně moje rande zase připojí, ale neudržím jazyk za zuby a téma blogování se tak rozjete na plný kecky. A tak tam sedíme, mluvíme, zjišťujeme o druhým všechno co nás zajímá a jak padá noc, tulíme čím dál víc.

Když se ke mě na tom památným šedým gauči skloní a naše rty se poprvý potkaj, uvnitř mě se rozhoří něco, na co jsem vůbec nebyla připravená. Myslela jsem, že moje poraněný nitro bude potřebovat hodně času na to, aby dokázalo cítit něco dobrýho, abych se dokázala někomu otevřít, abych se dokázala někomu oddat. Jenže stačilo pár polibků a byla jsem lapená a zároveň vyléčená. Nebála jsem se ani trochu. A když mě pak venku vzal za ruku, měla jsem jasno - Tebe už se nepustím. 

Ne dnes, ne zítra, nikdy.

"Dobrý den, já bych si chtěla udělat rezervaci na 3.11. pro dva lidi do toho křesílka proti oknu."

 "To se omlouvám, my na tohle místo rezervaci nedáváme, protože je tady to křeslo jen jedno..." 

"Ale my jsme tam před rokem seděli s přítelem na prvním rande a já bych to chtěla zopakovat," "Jeeeeee, tak to já Vám udělám výjimku a budete to tady mít!"