JAK JSEM ZKAZILA VÝSLEDKY NĚKOLIKAMĚSÍČNÍ DŘINY

PILLOW TALK

Tak si myslím, že už je na čase, abych vám řekla, jak to doopravdy dopadlo a jak to aktuálně je s mým cvičebním režimem. Přestože mi od vás stále choděj zprávy, jak vás inspiruju ke cvičení a ptáte se mě na rady... Předpokládám totiž, že většina z vás má oči, který používá a kterým neuniklo, že to s tím mým cvičením a jídlem už není co to bývalo. A tím to samozřejmě nekončí. Takže řekněme to narovinu, ať to máme z krku...

Těch 6 kilo, co jsem do léta zhubla jsem zas od léta nabrala pěkně zpátky a to do posledního deka. 

Proč? No rozhodně ne schválně a plánovaně. 

Na jaře jsem ve fitku v podstatě žila, byla jsem tam víc než doma, platila si trenéra, hrotila jídlo - a to tak že totálně, domů jsem už pak ani nejezdila, jak tam ze mě byli všichni na nervy kvůli tomu, jak to všechno řeším a že magořím (opravdu jsem byla schopná udělat totální scénu z toho, že jsme se z chalupy nevrátili včas a já nestihla jít cvičit a tím pádem jsem už DVA DNY nebyla ve fitku a to byl konec světa). Jakoby fyzicky se to vyplatilo, byla jsem pevnější a v lepší formě než kdy dřív, těch 6 kilo dole prostě bylo znát a já si to užívala. Psychicky to ale jinak moc super nebylo, jak už jste asi pochopili. Já snad pochopila to, kde byla ta chyba. Třeba ty přežírací cheatdaye a to, že jsem se na ně těšila celej týden a celej týden si psala seznam co všechno sním (omg omg omg).

Milovala jsem ty chvíle ve fitku a ty změny, který jsem na sobě pozorovala. To bylo to, co jsem pouštěla ven. To, co jsem nepouštěla a co věděl třeba jen Kuba bylo to, jak strašně o sobě pochybuju, jak se mi ty změny zdají pomalý, jak každej anonym tne do živýho a já se z toho hroutím. Jak se vydeptávám natolik, že pochybuju o tom, jak mě může takovou chtít, proč není radši s nějakou bikinou. Byla jsem na facku, většinu času jsem byla na facku.

Teď zpětně naštěstí vidím, co jsem dělala dobře a co naopak uplně blbě a pro příště se toho vyvaruju. Už vím, že ty změny jsou pomalý, ale že to za to stojí. Že pokud nemiluješ ten proces, tak máš smůlu. Že všeho-s-mírou platí obecně uplně na všechno. Že spadnou není hanba, hanba je zůstat ublíženě ležet a nevstat. A že mě můj kluk miluje pro uplně jiný věci, než je váha.

Abychom se ale dostali k tomu, proč to pak šlo všechno do kytek...

Přišlo léta, dovolená - all inclusive, kde jsem začala zase jíst uplně normálně, žádný low carb, ale prostě jako normální člověk. Včetně sladkýho. Cvičilo se mi pak strašně dobře a užívala jsem si to víc než kdy dřív. V Praze jsem pak propadla zmrzlinám a chodila na ně několikrát týdně. Objevili jsme Donuters. A prostě jsme žrali co jsme chtěli (s Kubou, kdyby náhodou). Změnila jsem fitko a byla jsem nabitá jak nikdy, díky sacharidům jsem měla sílu bavilo mě to, zvedala jsem větší váhy a kardio jsem pomalu vypouštěla. Přibírala jsem, ale nijak markantně, prostě normálně, víc jim, tak přiberu, nic tragickýho, prostě mi to za to stálo. Plán byl, že hned po létě najedem zpátky na hlídanej režim. Ne nic extrémního, ale dáme sbohem těm denodenním čokoládám, zmrzlinám a burgerům.

V říjnu jsem nastoupila do práce. Šok jak blázen pro někoho, kdo v životě zatím moc dlouhodobých a stálých povinností neměl. Asi dva měsíce mi trvalo, než jsem si na to zvykla a vzpamatovala se z toho, že nemám čas na to, co do tý doby. Nesnášenlivost ke krabičkám jsem nepřekousla a chtěla jsem se trochu socializovat, tak jsem chodila na obědy s kolegama. To jídlo bylo příšerný. Večer jsem pak samozřejmě měla hlad a doma něco rychle snědla, aniž bych hleděla na výživový hodnoty. Byla jsem ve stresu a pořád jsem měla na něco chuť. Do toho stres s diplomkou, shánění vánočních dárků, spousta blogovejch projektů a stalo se to, čeho jsem se bála - na fitko už nezbýval čas. A já místo abych teda ubrala jídlo, když už nemakám, tak jsem to nešťastně zajídala. Vánoce taky znamenají cukroví a obecně se přece v prosinci dieta nedrží. Tak jsem to nechala na leden. 

Leden znamenal státnice. Takže ještě víc stresu než kdy jindy a ještě míň volnýho času. Žila jsem na špagetách, ovesný kaši a banánech. Pořád jsem brečela, byla jsem hysterická ze školy, srala jsem sama sebe a poslední na co jsem měla chuť a sílu bylo ještě fitko a řešení jídla. Uplně jsem to vzdala a když jsem šla asi dvakrát za ten měsíc cvičit, měla jsem v první půlhodině co dělat, abych s brekem neodešla, protože mi to nešlo, nic jsem nezvedla a všechny legíny mě přeštipovali. Přemohla jsem se ale a ty pocity při odchodu za to pak stály a já věděla, že tohle zas potřebuju, tenhle režim, tenhle výdej, tuhle aktivitu - to, co mě na jaře tak chytlo, co mi ukázalo cestu, kterou se chci vydat a která vede ke změnám, který chci.

Teď to konečně vypadá, že se do toho můžu zase pustit. Upřímně doufám, že jsem se poučila ze svých chyb... Že se v práci nebudu ládovat sladkým jen proto, že mám zrovna na něco chuť. Že si radši udělám jídlo s sebou nebo si objednám něco kvalitního a zdravýho a že večer půjdu cvičit a nenechám se odradit narvaným fitkem. Že zase zapojím komplexní cviky a kardio. Že konečně začnu s jógou. Že občas půjdu i běhat. A že si budu pořádně vařit a užívat si to. Že se občas něčím odměním, ale nebude to něco plný cukru nebo mouky (a už nebudu na žal žrát suchý bílý rohlíky - ano, i to se před státnicema dělo!!). Že s Kubou budem dál chodit jednou týdně na snídaně a budem si to užívat a neřešit, že to není lowcarb, sugarfree, glutenfree, fitness ani nic jinýho.

A o tomhle všem bude právě PROJECT COMEBACK, kterej jsem avizovala už nějakej ten týden zpátky. O zdravý cestě do zdravýho režimu. Ne žádnýho šílenýho lowcarb se třema hodinama ve fitku. To moc zdravý není, následky na psychiku už jsem si sama vyzkoušela.

Teď mi sice strašně vadí, jak mi je všechno těsný a nepohodlný, ale obrovskej pokrok vidím právě ve svý psychice a v tom, že se z toho nehroutím, nebrečím, nefňukám, nelituju se. Vím, že jsem to zkazila a vysírám tím sama sebe, ale nedá se nic dělat. Jen znova zatnout zuby a pustit se do toho. A už jen tohle je pro mě obrovská výhra a skvělej výchozí bod.

Jak bylo v jednom z uvedených citátu: IF AT FIRST YOU DON´T SUCCEED, FIX YOUR PONYTAIL AND TRY AGAIN.

Let´s do this ♥️