PŮLMARATON BEZ PŘÍPRAVY

Když do půlmaratonu zbývají asi dva týdny a já jsem totálně nastydlá, začínám přemýšlet, jestli bych se z toho neměla zkusit nějak vykroutit. Proč jsem vlastně nezačala trénovat tak, jak jsem plánovala? Proč jsem vždycky dala přednost něčemu jinýmu? Proč jsem tenkrát obrečela neúčast na Night Runu za náš pracovní Borotalco tým a na tohle jsem se uplně vykašlala? Vždyť už dávno ani necvičím v takový míře jako dřív, přestože mi to upřímně chybí. Mám teď tolik aktivit ohledně práce, blogu a kamarádů, že šly sportovní aktivity tak trochu stranou. A za 14 dní mám běžet 21km, přičemž nejvíc jsem v životě bežela asi 17. Jednou. OMYLEM, protože jsme se s tátou ztratili v Central Parku. 

Článek vznikl ve spolupráci s Borotalcem.

Když si den před během vyzvedávám na Expu svý startovní číslo, dostávám tam z těch lidí málem hysterickej záchvat. Druhej pak málem dostávám ve chvíli, kdy sama sobě přiznám, že jsem to totálně podcenila, že jsem ANI jednou nebyla na pořádným výběhu, že 4km ve fitku na páse po silovým tréninku se fakt nepočítaj jako příprava a že ten jeden výběh venku, dva dny před závodem, kdy jsem po třech kilometrech nemohla popadnout dech, nebyl uplně dobrej nápad ani v rámci psychický přípravy. Jdu spát asi v deset a v noci se několikrát vzbudím. Ráno si dělám tofu lívance, první připálím, protože si u toho hledám návod, jak si zatejpovat koleno a ve finále sním ty lívance stejně jenom dva, protože mám staženej žaludek. Třikrát se převlíkám, protože zaboha nevím, jak se mám asi tak ustrojit, aby mi teď ráno nebyla zima a při běhu kolem poledne totální vedro. Vyrážím, klepu se spíš strachy než zimou, v metru se mačkám s lidma ve sportovním, protože evidentně běží celá Praha a když se na místě nemůžu dovolat tátovi ani bráchovi, přemýšlím, že regulérně zdrhnu.

Tyhle moje "vykašlu se na to" chvilky, jsou vždycky jen chvilky. Já totiž věci nevzdávám, naopak jsem docela držák. Ať už jde o cokoliv. I když je teda pravda, že tohle je trochu mimo veškerou moji dosavadní zkušenost. Ale komfortní zóny se maj překonávat, ne? A tak se s mýma klukama rovnám na start do toho uplně posledního koridoru, v telefonu zapínám běžeckej playlist, kterej jsem si vytvořila den předtím a pomalu se začínáme pohybovat směrem ke startu. Startovní výstřel samozřejmě neslyšíme a ve chvíli, kdy startem probíháme my, má část běžců za sebou asi tak třetinu půlmaratonu, ehm. Je nádherně, podél trati je spousta lidí, co fanděj jak o život a já se nechávám pohltit atmosférou a nasazuju tempo, od kterýho mě táta okamžitě odrazuje. Věřím mu, přece jen už těch půlmaratonů pár běžel a zůstávám tak po jeho boku. 

Prvních 5km uteče jako nic. Běžíme podél vody, odsejpá to, snažím se tátu vyhecovat, ať zrychlíme tempo a máme tak lepší výslednej čas. Připadám si uplně nesmrtelně a jsem tím tak mile překvapená, že se dostávám skoro do euforie. Na osmým kilomentru si říkám, že vlastně už teď mám tak trochu osobák, protože sama víc neběhám. Takhle v tý atmosféře, v tom davu lidí a nádherným počasí to má neskutečný kouzlo a sílu. Běží se uplně jinak - tak lehce. Snadno. Nechávám se táhnout atmosférou a je to vlastně hrozně jednoduchý. Asi tak do 12km. Pak přijde hned několik krizí za sebou, humor mě přejde, tátovi dotazy a rady ignoruju a snažím se přesvědčit vlastní hlavu, že je to celý jen o přístupu. Na patnáctým kilometru probíhám svojí oblíbenou částí Holešovic a v tu chvíli ve mě umírá naděje, že jakmile budu na tomhle kilomentru, už to nějak doklepu. Tady totiž neplatí, že "to nejhorší mám za sebou". Tady jsou nejhorší ty poslední chvíle. A 5 kilomentrů před sebou ještě ani zdaleka nejsou poslední chvíle. Kdybych měla sílu, vysměju se sama sobě za předpoklad, že poslední dva kilometry přidám a do cíle si hodím sprint. Jojo, Dominiko, jasně.

Těch posledních 20 minut je mých nejtěžších 20 minut v životě. Mám pocit, že moje tělo přestává fungovat, nemůžu pořádně dejchat, nohy mám jak z olova, leje ze mě a zároveň mi naskakuje husí kůže. Koukám se jen pod nohy a soustředím se na to, abych jednu po druhý zvedala a hýbala se dopředu. Kdykoliv se podívám okolo, zamotá se mi hlava a já se začínám kácet. Přesně si pamatuju to konkrétní místo v Karlíně, kde jsem na jazyku převalovala informaci o tom, že si myslím, že za chvíli omdlím a přemýšlela jsem, jestli ji říct před tátou nahlas - a jestli tolik slov vůbec v tu chvíli dokážu vyslovit. Ani nevím, co ze mě nakonec vypadlo, pamatuju si jen, jak táta na poslední občerstvovací stanici bere několik mokrých houbiček a postupně mi je mačká na hlavu. Na chvíli mě to vždycky spraví, ale každá změna tempa mě vyhodí z mýho autopilota a já se stejně motám čím dál víc. Je mi totálně slabo, každej krok mě stojí nadlidský usilí, každých 5 vteřin přecházím do chůze a táta mě hecuje, tlačí, chytá za ruku a táhne dál. Přece to nevzdám těsně před cílem! Ten poslední most, posledních pár zatáček, poslední kroky po kostkách jsou pro mě tak těžký, že přestávám vnímat i tátu, kterej je oproti mě uplně v cajku a před cílem mává rukama nad hlavou. Jojo, to jsme taky chtěla dělat, teď se ale chci jen doplazit za tu cílovou rovinku a tam se sesunout na zem. "Proběhnu" cílem a okamžitě se plnou vahou navaluju na tátu a bráchu, kterej už tam na nás čeká a nechávám se jima odvádět dál - pro vodu, fólii, medaili a nějaký ovoce. Prý jsem bílo-zelená a mají o mě trochu strach. Já o sebe taky. Nemluvím, vypiju 3/4litr vody najednou a po pár minutách už do sebe tlačím jeden pomeranč za druhým. Ovocnej cukr mě zázračně probírá a já jsem aspoň schopná odkulhat někam dál, najít v sobě pár endorfinů na několik vítězných selfíček a začít se smát tomu, jak v háji z tohohle výkonu jsem. Zavolat mamce. Odpovědět kámošům na starostlivý zprávy, jestli jsem to přežila.

Kulhám, místo jednoho chodidla mám obrovskej puchýř a dalších několik mezi prstama. Bolí mě uplně celý tělo, kolena při každým kroku a bedra při každým doteku. Nechápu, jak se během tý druhý hodiny běhu tak strašně změnil můj fyzickej stav a začínám celkem pevně uvažovat o tom, že je na čase najet zas na nějakej pořádnej režim a umožnit tělu se někam rozvíjet a posouvat limity. Makat, správně jíst, míň pít, víc spát, znáte to. A utvrzuju se v tom i každej další den, kdy se nemůžu asi zvednout z postele a pravidelně do ní nejdřív znova padám, než na těch zničených nohách dokážu stát. Schody jsou pro mě pár dní nepředstavitelný trápení a já se nemůžu dočkat, až budu zas funkční a dám si pořádnej legday.

Co k tomu dodat. Zážitek jako blázen. Pýcha, že jsem to dokázala a nevzdala - ani předem ani a těch krizových posledních kilometrech. Můj oficiální čas byl 2hodiny 22minut. Těch posledních 20 minut byl nepřetržitej boj se sebou samotnou a sáhnutí si na totální dno fyzickejch sil. Vůbec nechápu, že to nakonec stejně dalo tak hezkej průměrnej čas jako je 6:35 min/km.

No... Důležitým faktem na závěr, kterej z toho celýho vyplývá je, že se to bez přípravy zvládnout dá. Respektive pokud jste na aspoň-nějakou-aktivitu zvyklí. Pokud jste sportem nepolíbení, není uplně dobrej nápad se hned pustit do půlmaratonu. :)))