STŘIHY VIII.

Rozhovor, kde by se napětí a hustá atmosféra dala krájet a rozdávat po kusech na talíři jako dort. Byl by ale všechno, jen ne dobrej. Hořkej, že by se z něj křivila pusa i těm otrlejším z vás. Přitom na místě, kam jsem chodila tak ráda a kde mi bylo dobře. Když máš něco rád, chceš problémy řešit. Když najdeš problém, rovnou nabídneš řešení. Protože ti na tom záleží. Proto jdeš i daleko za hranice komfortní zóny. A pak stejně stačí tak málo... Tak málo jako jedna jediná věta, která vezme vítr z plachet všem zúčastněným a všechno, co si chtěl řešit a vyřešit, se rozplyne na malý neviditelný částice, pomaličku, jak v ultra zpomaleným záběru a ty jen zavřeš pusu, která ti zůstala šokem otevřená a ok, takhle to teda bude. Chvíle pravdy se tomu říká. Saw the real you. 

STŘIH

Upřenej pohled do skleničky s vínem, kterou problikává svíčka v pozadí. Vždyť mám všechno. Všechno, co jsem si vysnila. Neskutečný možnosti, spoustu příležitostí, otevřenou budoucnost a kolem sebe lidi, se kterýma můžu dosáhnout skoro na cokoliv si usmyslím. Lidi, který miluju a za který bych dala do ohně ne jednu ruku, ale rovnou obě. A stejně se v tom topím. V tom dobrým nasládlým vínu i celým svým životě. Ve svých přáních a touhách. V těch několika Dominikách, který v sobě mám. Co s nima, když každá chce něco jinýho? Kdy budu mít dost? A proč vlastně chci pořád víc?

STŘIH

V centru Prahy, ve sklepě klubu, o kterým jen tak někdo neví. Na dveřích něco píšou... nevím. Nevím, jak se to zase všechno seběhlo. Přehlídka značkovejch bot, drinky a občerstvení na stříbrných podnosech, veledůležitý konverzace, chlapi, ze kterých jde takovej strach, že se s nima nechceš ani potkat ve dveřích a holky... Holky, z jejichž arogance ti je fyzicky zle. Tyhle místa tohle asi s lidma dělaj. Nebo prachy? Nebo život? Nevím. Ani nechci. Nechci tady bejt a přitom mě to celý tak moc fascinuje. Když o pár dalších zbytečných hodin později sedám toho chladnýho rána do taxíku, v paměti mi zůstává jen ten pohled, co neříká vůbec nic, ale propaluje skrz naskrz. Tahle noc byla tak dlouhá, že přešla ve wake up call. Tohle nejsem já. Jenže kdo jsem teď, o pár měsíců pozdějc?

STŘIH

Každej pohled do zrcadla, do skla budovy, kterou míjím nebo do odrazu projíždějící tramvaje makes me sick. Každý natahování kalhot, každodenní snaha najít outfit, co by sedl, každý focení a hledání aspoň jediný ucházející fotky, tisíc pokusů na jedno debilní stories, kde se sama na sebe musím koukat. Každej pohyb, každý přetočení se v posteli. A stejně ten slanej karamel koupím pokaždý, když ho v Bille v tý prokletý lednici maj.

STŘIH

Tři, dva, jedna - start. Pomalu, se stovkama dalších lidí, se rozbíhám ale nikdo z nich mě vlastně vůbec nezajímá. Myšlenkama jsem napojená na toho, kdo stejnej závod běží touhle dobou v jiným městě. Na toho, co mě v tomu dokopal. A kdyby jen k tomuhle. Na toho, co mě už dlouhý léta nutí posouvat se dál. Na toho, co mě nenechá spát na vavřínech. Na toho, kdo mě čas od času vystrčí z mýho pohodlně nastavenýho životního režimu a já ač kolem sebe nejdřív kopu na všechny strany a vztekám se jak malý dítě, jsem za to všechno nakonec nejvíc vděčná. Protože díky tomu teď jsem tam, kde jsem. Díky veškerý tý konstruktivní kritice i hádkám, díky pomocný ruce, která tady je, když je potřeba a taky díky schopnosti ocenit, když si to zasloužím. Děkuju, tati.