WHOLE NEW WORLD

S mokrou hlavou, nenamalovaným obličejem a úsměvem od ucha k uchu usrkávám caipirosku, kterou skoro neudržím v ruce, jak moc mě bolí každej sval. Uplně jinej svět. Nepoznávám se a přitom jsem tady tak strašně spokojená. Nechápu a zároveň... chápu. Tohle mi v životě chybělo, tohle jsem potřebovala najít. Sebe jsem tady potřebovala najít.

Když jsem na konci srpna poprvý zkoušela velkej vlek v Hradci a buď jsem skákala šipku hned na startu nebo to se mnou švihlo v první zatáčce, dávala jsem tak 10% šanci tomu, že se zvládnu kousnout a objedu aspoň jedno kolo. A teď jsem tady. V Barceloně s partou lidí, který v podstatě vůbec neznám a přitom bych tady s nima zůstala klidně měsíc. Ta bezstarostnost mě fascinuje, nikdo neřeší nic jinýho než jakej trik zkusí nebo jakej si dá v pauze drink. Je jedno, co máš na sobě, jakou děláš práci, kolik máš peněz a kolik sledujících na Instagramu. Jestli seš šťastnej nebo si zrovna léčíš zlomený srdce. Tady nemyslíš na nic, co by ti mohlo jen nepatrně kazit náladu. Svůj svět jsem nechala doma. V Praze, společně s notebookem, nabíječkou k foťáku, make-upem a všema kabelkama.

Je jedno, jestli se známe pár minut, dva dny, měsíc nebo roky. Tady jsme všichni na stejný lodi, každej ti poradí, každej s tebou prohodí pár slov aniž by tě soudil nebo od tebe cokoliv očekával. A všechnu radost spolu sdílíte. Všechny ty rozzářený pohledy, kdy ani nemusíte mluvit a prostě víte. Víte, co se v tom druhým děje, i když o sobě vlastně nevíte skoro nic.

Miluju to. Nemůžu bejt vděčnější, že jsem tenhle svět objevila. Co jsem díky tomu v sobě objevila, že vidím svět jinýma očima a sama sobě rozumím zas o kousek víc.