STŘIHY XV.

Očima přejíždím po displeji, znova a znova čtu jeden řádek za druhým, text, kterej jsem si chystala několik dní, aby řekl všechno to, co cejtím. V uších mi hraje Demons od Imagine Dragons, napiju se horkýho čaje s medem, zhluboka se nadechnu, vydechnu a pak... na jedno kliknutí nenavratitelně smažu tu spoustu vět, do kterých jsem dala celý svoje srdce. Už ne, už to stačilo. Víc už se dát nemůžu. Už ani nechci. Vždyť už to víc nejde. 

STŘIH

Čepici mám naraženou do půlky očí a kousek pod nima už začíná rouška a tak na mě nutně není vidět, že nejsem zrovna v dobrým rozpoložení. Z očí se mi zas po dlouhý době nekontrolovatelně valej slzy a já se snažím rozdejchat tenhle breakdown, kterej se mi nepodařilo odložit až do bezpečí domova. Zalejzám si na nejzadnější sedačku v autobuse a doufám, že nikdo ze spolucestujících nepostřehne jednu ufňukanou holku v zadním rohu. Párkrát se po mě otočí pán, co sedí o několik sedaček přede mnou. Asi to na mě teda vidět je. Koukám z okna, zhluboka dejchám a přemejšlim, co si asi myslej ti lidi okolo, když si mě všimnou. Obzvlášť dneska, takový klišé. Taky se mi občas stane, že potkám v metru ubrečenou holku. Vždycky za ní chci jít a říct jí, že to bude dobrý. Protože vždycky to je za nějakou dobu dobrý. Ale nikdy to neudělám. Teď se snažim bejt neviditelná a v duchu prosím řidiče, aby na to šlápnul. Ať už jsem doma. Ve vaně. V posteli. Pán, co mě občas po očku kontroluje se v jeden moment zvedá a místo ke svým nejbližším dveřím míří k těm, co jsou u mě. Když mě míjí, sahá do kapsy, doširoka otevřenejma očima se na mě starostlivě podívá a podává mi svoje balení papírovejch kapesníků. “Nechte si je. Vidim, že je teď potřebujete víc než já.”  

STŘIH

Sedíme na mým bílým koberci, kterej je vystaven riziku, že se na něj vyleje červený víno, ale to riziko za to stojí. Z balíčku taháme jednu kartičku za druhou a postupně odpovídáme na otázky, na který bychom se vzájemně asi nikdy nezeptali. Tak moc osobní a intimní jsou. V tomhle složení ale nemáme téměř žádný zábrany. Věříme si a tak z nás postupně padaj takový věci, který neotevřeš ani na tom nejdelším večírku a který mezi náma vytvářej pouto, který je tak silnější, než si mnozí připouštěj. Když všichni na pár minut vypadnout na balkon kouřit, poslouchám jen praskající svíčku, koukám na ně skrz balkonový dveře, jak se smějou a jak se jim v očích odrážej vánoční světýlka, který mi o pár hodin dřív převěšovali na balkoně a je mi strašně hezky. Tihle lidi jsou už nějakou dobu téměř celej můj svět. Trvalo mi si je profiltrovat. Ale stálo to za to. Všechno to za to stálo. 

STŘIH

Jak dlouho může člověk ležet v jedný teplákovce na jednom místě a jen se občas napít čaje? Občas usnout, ale ani se neobtěžovat cestou do postele. S očima oteklýma, bolavýma, rozlámaná na kousíčky psychicky a vlastně i fyzicky, nechápající a bez vůle dělat cokoliv. Jíst, dejchat čerstvej vzduch, mluvit s někým, umejt si obličej, dát se dohromady... Ne. Jen přijímat starostlivý hovory a neříct za ty dlouhý minuty ani slovo, jen se snažit popadnout dech a na uklidnění poslouchat hlas na druhý straně. Po několika pokusech ty hovory už ani nebrat. "Promiň a děkuju." 2020 over and out. 

STŘIH

Nezáleželo na tom, jak dobře jsem se cejtila a jak příjemný to všechno bylo. Měla jsem okolo sebe zeď a byla za ní schovaná ráda. Po tom všem jsem ji potřebovala. Nebyla jsem tak zranitelná. Neprožívala jsem věci ani momenty naplno, ale vlastně mě to nemrzelo, protože potom nic tolik nebolelo. To, co by mě obvykle semlelo byl najednou jen vítr za pevně zavřenejma oknama. Tu zeď jsem si uplynulý měsíce stavěla cihlu po cihle. Občas se zakymácela, občas jsem tam pár cihel musela vrátit, protože mojí nepozorností vypadly, ale cejtila jsem se za ní bezpečně a nepustila jsem tam nikoho. A chtěla jsem si ji nechat. A pak stačilo... málo. Jeden moment, jeden ovíněně upřímnej pohled, jedno objetí. Najednou jsem cejtila, jak ta zeď padá. Nevím, jestli jsem do ní ne/vědomky strčila nebo spadla sama, ale ani mě nenapadlo se ji pokusit udržet. A podle toho hluku, co to udělalo, to nebyly jen moje cihly.