CRETE / PART 2

Tak psát teď tenhle článek jsou pro mě hotový muka. Za den ten den a půl, co už jsem doma, jsem se z toho návratu do reality jakž takž oklepala, vysvětlila sama sobě, že to byli prostě prázdniny, chvilku mimo obyčejnej život a že nemůžu další dva týdny brečet, že chci zpátky, i když ještě dnes ráno jsem myslela, že už nikdy nevylezu z postele a umřu hlady smutkem. A jo, vím, že to zní přehnaně, ale je to realita. Tohle jsem prostě já. Myslím, že nikdo z Vás nezná emocionálně hysteričtějšího člověka. Ale tak když už jsem si ty fotky do článku upravila, tak ho i napíšu, že jo. Protože to fakt byla nejlepší dovolená. Nebo spíš poslední tři dny dovolený, jak už jsem vysvětlovala v minulým článku.

První půlku dovolený jsme trávili na pláži, co nejblíž moře, jak jinak, že ano. Ale potom, co jsme si všichni spálili několikrát za den chodidla o kamínky a celý den poslouchali řev malých dětí, který to pálilo ještě víc a běhali po nich s těma krátkejma nožičkama pomalejc než my, rozhodli jsme se vyzkoušet terasu pod bazénem, kde jsme měli klid, soukromý a ne-tak-rozpálenou zem. A bylo to nejlepší! No však vidíte ten výhled!

Nejvíc fotek máme přesně takových, oranžových selfíček s bráchou. Aby jsme na něj měli památku, když nám už dnes v noci odletí za oceán. Dokonce jsem ho donutila si založit blog, takže - jestli to čtou nějací jeho kamarádi a já vím, že to čtete, kluci! - koukejte na něj apelovat, ať hezky píše o svých zážitkách. Nebo ho spíš všichni otravujte s dotazama, ať se nakoec naštve a napíše všechno do článku a rozešle ho všem, aby nemusel vše opakovat stokrát. Máme deal, jo? 

Pořád nevím, jestli jsem tuhle kombinaci plavek nevymyslela uplně blbě. V tom vršku jsem si totiž připadala na deset, přestože ho miluju a líp by k tomu šel asi nějakej pastelově růžovej spodek. Co už :D

Byli jsme tak rozmazlení, že obsah all inclusive nám byl málo a museli jsme si na pool baru kupovat ještě další dobroty, haha. Třeba pomerančovej fresh, tuhle ledovou čokoládu a ledový kafíčka. Ke konci už jsem ani nemusela říkat objednávku a barman věděl, co má chystat. Výhoda malých hotelů. 

Slavili jsme maminky narozeniny  <3

A s bráchou jsme zase fotili. Zase stejná sranda. A stejně se nejvíc těším, až Vám tenhle outfit ukážu, z těch fotek jsem nadšená, večerní slunce, skály a moře. #lovelovelove. A kdo uhádne, co je to rozmazaný na tý  následující fotce, vyhraje zlatýho bludišťáka :D

S holkama, co byly v resortu na praxi, jsme v den jejich volna vyrazily do městečka, co bylo pár minut autobusem od hotelu. Já tak můžu aspoň říct, že jsem za těch deset dní i vytáhla paty z resortu a jsem za to moc ráda. Zase jsem viděla nový místo, bavila se pozorováním lidí a hlavně jsem byla zase hrozně překvapená, jak různý národnosti žijou úplně jinak. A taky jsem chytla totální alergii na zvšeobecňování a jsem schopná se kvůli tomu do krve pohádat. Jasně, někteří Řekové jsou svině a se všema se snažej vytřít podlahu, když třeba nahlásej, že se jim na hotelu ztratili věci, aby tak dostali zpět peníze za dovolenou, ale já jsem poznala spíš takový, co pracujou 4 měsíce v kuse, 9 hodin denně v největším horku, lítají po pláži a provádějí luxusní servis bez jednoho jedinýho dne volna a i tak mají úsměv na tváři. 

Tohle je jeden z outfitů, co jsme s brácho fotili, ale já pořád nějak nevím, jestli je to ono. Sice mám tu sukni hrozně ráda, ale nějak se v ní necítím. Nebo se spíš cítím mladší a to mi zrovna dvakrát nevyhovuje, už tak mi každej tipuje o 5 roků míň. Tak mi kdyžtak dejte vědět v komentářích, co na to říkáte!

Poslední den a východ slunce, aneb když víte, že je to naposled a tak se Vám ani nechce dlouho spát.

Klasický focení brzo ráno bez lidí, přitom nechápu, jak si může tuhle nádheru nechat někdo ujít. Mimochodem, tahle taverna nás fascinovala, byla vytvořená tak, aby tam mohly v klid růst ty stromy a stěny jsou různě sklopený, nebo je dokonce ve zdi uplně díra. Mě ale jeden ten strom jednou málem zabil. Mluvila jsem na bráchu s otočenou hlavou a napálila jsem to přímo do něj, myslela jsem, že mám otřes mozku a celej den jsem se uplně zkoumala, jestli mi něco není. Byla tak fakt neskutečná rána a prej zněla hrozně divně dutě, tak nevim. Možná mám tu hlavu fakt dutou :D

Naše ladies československá partička, která mi tam neuvěřitelně zpříjemňovala dny a já si pak přemýšlela hezky ve slovenštině, protože to je tak hrozně roztomilá řeč! Jsem tak moc ráda, že jsem tam na holky narazila, protože mi docela změnily pohled na věci v životě, ať už to zní jako sebevětší klišé. Tohle totiž přesně miluju, jak jsou lidi jiní a mohou se doplňovat a obohacovat. Někdy stačí pár dní a já mám pocit, že tohle jsou lidi, který ve svým životě potřebuju. Já si teda celkově strašně rychle vytvářím citový vazby k lidem a jsem pak schopná tak moc obrečet odjezd. A to se aspoň s některýma holkama ještě určitě uvidím, zatímco s klukama z poolbaru, jsem se musela rozloučit navždycky. A ty úsměvy na fotce dole? Taková chci být! Pořád! Ať jsem unavená, ať mám trable nebo cokoliv, chci předávat lidem pozitivní energii a radost. 

 

Kýče jak prase, co? To prostě nešlo nefotit. No a nakonec selfíčko s našima! Trochu mě děsí, že se jejich rodičovská péče teď přelije jen a jen na mě a já se zblázním. Máro, vrať se brzo, jo?!

Tak co na to říkáte? Taky byste odjezd obrečeli, ne? :D

Uff. A mám to. I když asi jen díky tomu, že většinu myšlenek mám teď u štěňátek, který jsem byla před chvilkou navštívit, jinak už bych tady zas fňukala. A víte, co bude teď? V noci povezeme bráchu na letiště a já budu řvát při loučení s ním a pak zas i jen z toho, že jsme zase na letišti a já tam chci zpátky za mojima lidma, co jsem si zamilovala, achjóó.