CHEAT DAY

Vzhledem k tomu, že snažím Vám (a vlastně i sobě) dokumentovat svůj cvičící a jídelní vývoj, je jasný, že svý místo tady najde i článek s názvem Cheat day. Takovej den jsem totiž měla tak nějak poprvé (i když uznávám, že v minulosti takovýhle dny nebyly výjimkou, jen to bylo trochu jiný - žadnej cheatday, ale prostě normálka, achjo :D). No a proto bych Vám ráda přiblížila, proč to proběhlo, jak to proběhlo, jaký jsem z toho měla pocity a jaký jsem si z toho udělala závěry. Takže jestli Vás tohle téma zajímá, tak pojďte číst

Než začnu mluvit o donutech, bylo by asi vhodný říct i něco málo k tomu, proč se takovej den zařazuje. Zase rovnou říkám, že nejsem žádnej odborník, nemám to nijak zdravotně podložený nebo odůkazovaný, ale načetla jsem si k tomu hodně článků, probrala to s několik lidma, na jejichž názory dám a klasicky - chci si vyzkoušet, jak moje tělo reaguje. Poslední zhruba 2-3 týdny jsme s Kubou jeli fakt zdravej režim a zároveň low-carb. To znamená sacharidy pouze na snídani, něco málo k dopolední svačině a příloha k obědu (ani ne vždycky). Odpolko a večer už bez toho. A samozřejmě žádný mlsání, žádný jednoduchý cukry, sirupy, čokoládičky, nic. Mně tam občas skočilo chaiteačko, takže bych spíš měla mluvit o posledních dvou týdnech, ale co, nikdo není dokonalej. Po nějaký době takovýho režimu si tělo zvykne a začne stagnovat, zpomalí hubnutí a to je ten moment, kdy se zařazuje cheatday. (Oukej, přiznejme si, já v tomhle režimu jedu zatím tak krátce, že tenhle stav určitě ještě nenastal, ale prostě....ehm :D). Slouží k nakopnutí organismu, tělo dostane pomyslnou facku v podobě značně zvýšený dávky sacharidů a další dny tak opět spaluje jak o život. Důležitou (pro mě asi ještě důležitější stránkou) je i ta psychická - když se dlouho držíte zpátky, tak prostě máte chutě. I když já si pořád libuju v tom, že i to zdravý je strašně dobrý a není to tak pro mě ani zdaleka žádný utrpení, naopak ráda vymýšlím nový varianty a kombinace jídel. Ty chutě na sladký ale stejně máte, i na slaný samozřejmě. O jablečným burgeru se mi snad i v noci zdálo. No a když tyhle chutě ukojíte, tak jste pak zase víc motivovaní k tomu zdravýmu stravování a víte, že za odměnu si za nějakou dobu zase dopřejete něco nezdravýho. Aby to bylo dlouhodobě udržitelný.

A tak jsme si s Kubou řekli, že tohle zkusíme a asi 3 dny jsme plánovali, jak bude takovej den probíhat, kam všude půjdem a co nám chybí tak moc, že si to v tenhle den prostě musíme dát. Měli jsme zároveň i restday, takže jsme si z toho udělali super společnej den - kterej ale nakonec až zas tak super nebyl, ale k tomu se dostanu.

Začali jsme teda rovnou snídaní - oba milujem pečivo a já za sebe můžu říct, že to mi fakt chybí (naštěstí už mi začal chutnat opečenej žitnej chleba, díkybohu) a proto jsem neodolala možnosti croissantů, sladkejch koláčů a taky prvnímu ochutnání světoznámejch donutů, pro který jsem šla do M&S, protože když už, tak chci dobrý a ne nějaký obyčejňáky z Alberta. Byly naprosto VYNIKAJÍCÍ a klidně bych se jich ujedla, jenže... jenže. Hned po snídani nám bylo oběma hrozně špatně, chtělo se nám spát, byli jsme mrzutí a bylo nám fakt těžko. Já jsem si dokonce po dvou hodinách po snídani řekla, že to by možná k cheatdayi stačilo, protože takhle se celej den cítit nechci :D. Žádný výčitky, to vůbec, já si to jídlo hrozně užila, každý. Jen to tělo si už odvyklo a bylo to znát.

Před obědem jsem se vydala za holkama do Hubu, kde jsme měly klasickou páteční coffee hour. Někdy to znamená, že se tam fakt sejdem jen u kafe a někdy je tam kromě kafe obrovská spousta zákusků a chlebíčků. A tohle byl zrovna ten druhej případ.

Při pohledu na malinovej košíček se mi rozzářily oči a bylo jasný, po čem sáhnu.

Začala jsem chlebíčkem s uzeným lososem - mňam!!

A pak tím malinovým košíčkem, kterej byl ale obří, tak jsem si ho dala půlku, protože mě za chvíli čekal oběd. Byl geniální, ještě teď se mi sbíhaj sliny, já jsem prostě malinová holka.

Momentky, aneb Terez se těší na jídlo a Eliška fotí zásadně s vyplazeným jazykem :D <3

Pak už jsme se sešli s Kubou na oběd v mý nejoblíbenější burgrárně - Le Burgeru. Vím, říká se, že v Praze jsou lepší, ale v žádný nemají jablečnej burger, kterej jsem si já, jako milovnice dost zvláštních chutí, uplně zamilovala na první kousnutí a proto jsem Kubu přemluvila, že musíme zrovna sem.

Chápete, jak strašně moc je tohle dobrý?

Následovala procházka, hledání levandulovýho obchůdku v Karlíně (spoiler na článek o smoothies!) a při tom nám hezky vytrávilo. Taky jsem si z Olympus Roomu půjčila další objektiv, tentokrát 25mm, takže jestli vidíte na fotkách rozdíl, je to tím. Zas je to něco mezi tou 17mm, co jsem si chválila minule a portrétovou 45mm.

V Karlíně jsme taky objevili novou kočičí kavárnu, kam se brzo chystáme na kafe a jestli to tam bude boží, tak Vám o tom určitě napíšu doporučení! 

Selfíčko na ten 25mm objektiv. Už vidíte ten rozdíl? S klasickým objektivem bychom tam byli víc celí a bylo by za náma vidět nějaký pozadí, s 45mm bychom tam měli jen nosy :D. Takže tak. A tady se mi navíc fakt líbíme!

No a když Karlín tak přece Bistro Proti Proudu.

Nejlepší levandulová limonáda na světě! V nějaký kavárně na Václaváku maj prý i levandulový kafe, takže to bude moje další zastávka, protože kromě milovnice malin a Toblerone jsem ujetá i na všechno levandulový.

A protože jsem si nebyla schopná ani ochotná vybrat mezi sladkým a slaným, dala jsem si obojí. Hero sendvič s parmskou šunkou, čedarem a rukolou a potom bezlepkovej medovník. Mrkváč a ledový kafe skončily u Kuby v bříšku.

Další zastávka mělo být Pepe Lopez a churros. Nešli jsme tam, protože jsme prostě byli přecpaní a myšlenka na to, jak strašně sladký ty churros jsou nás prostě odradila. Třeba příště...

Poslední částí, která už nebyla zdokumentovaná byl McDonald, do kterýho chtěl jít Kuba. Já jsem si tam plánovala dát aspoň lentilkový McFlurry, ale bylo mi už tak blbě, že to prostě nešlo. Vzala jsem si teda s sebou domů hranolky, který jsem pak stejně ani nesnědla. 

Domů jsme se loudali, nemluvili, bylo nám špatně a nevěděla jsem, jestli vůbec dojdu večer na vlak domů. 

Když se ohlídnu o pár týdnů (možná měsíců, dobře) zpět, nepřijde mi to jako až tak hroznej jídelní den, řekla bych, že jsem si občas dala takhle do nosu i normálně (kromě tý snídaně teda) a nemyslím si, že by mi bylo nějak extra blbě nebo těžko. Prostě to tělo bylo zvyklý.

A mě teď na jednu stranu hrozně těší, že už si zvyklo na to zdravý a kvalitní jídlo, po kterým má člověk energii, není protivnej, že je mu těžko, chce se mu hýbat a být aktivní. Protože večer, kdy se jen oba válíme přejedený v posteli a nedáme si skoro ani pusu není uplně večer podle mých představ :D. Já v cheatdayích určitě pokračovat chci, je to fajn odměna za snahu (když člověk ale samozřejmě během těch zdravejch dnů nijak nepodvádí) četla jsem tipy, že buď jednou za týden cheatmeal (jedno nezdravý jídlo) nebo jednou za 14 dní cheatday (celej den jíte to, na co jen mte chuť), ale uvidím, jak se to bude vyvíjet. Spíš bych ráda poslouchala svý tělo a až budu mít na něco obří chutě, tak tomu podlehnu (pokud to nebude hned zítra, ale třeba za ten týden/dva :D). 

Už na sobě začínám pozorovat změny od doby, kdy jsem k pravidelnýmu makání ve fitku přidala i správný jídlo, takže v tom hodlám pokračovat a myslím si, že je pro mnou požadovanej efekt mnohem lepší si dát takhle klidně i víc nezdravých věcí v jeden den, než každej den uždíbnout kousek čokolády nebo dortu, aby se s tím to tělo muselo vypořádavat každej den.

Kromě toho jsem si taky uvědomila, že přestože netrpím žádnejma výčitkama z nezdravýho jídla a neberu to tak, že po dortu (nebo takovýmhle celým dni) okamžitě přiberu 5 kilo, můj přístup k jídlu se změnil. To nezdravý, který je samozřejmě moc dobrý si užiju v době, kdy se na něj těším a pak v tý chvíli, kdy ho jím. Ta chvíle je ale strašně rychle pryč a následujících několik hodin je mi těžko a říkám si, jestli to za to stojí. Když si dám něco zdravýho, což je ve většině případů taky moc dobrý, mám z toho radost nejen při jídle, ale i po něm, protože se cítím dobře a jsem ready na cokoliv dalšího mě ten den čeká. Mám pak ze sebe dobrej pocit a jsem ráda, že se ke svýmu tělu chovám správně a že se pomalu přibližuju ke svým cílům. Mám radost, když dokážu doma večer odolat dortům z oslavy, mám radost, když si místo chaiteačka dám sojový latté a vím, že až přijde ten den, kdy si tohle všechno povolím - užiju si to, vynahradím si pár chybějících dobrot a pak budu zas plná síly do dalšího makání na sobě. V takovýhle fázi prostě teď jsem a jsem za to strašně ráda.

Je mi jasný, že je tohle přesně to téma, který tady vyvolává nejvíc debat, který nejsou zrovna milý a příjemný, takže bych Vás chtěla poprosit, než se tady hodíte do anynomu a napíšete mi něco hnusnýho, zamyslete se nad tím, jestli byste to chtěli číst vy a jestli to nejde protichůdnej názor napsat slušně. Já nikomu nic nenutím, jen Vám ukazuju, jak se v tomhle směru vyvíjím já, co zkouším a jaký z toho mám následně pocity. A jsem opravdu upřímně zvědavá na Vaše názory na tuhle "problematiku".