NAHORU, DOLU, TAM, ZPÁTKY, JINAM

Napadá vás z názvu článku, o čem bude řeč? 

Chtěla bych tenhle článek psát pro vás všechny, co o sobě pochybujou, co špatně nesou, že jejich snaha neznamená konstantní zlepšování se a co se trápěj tím, že se necítěj ve svý kůži... Když si ale sáhnu do svědomí, musím sama sobě přiznat, že ho píšu z velký části taky sama pro sebe. Protože i já si potřebuju přečíst to, co se právě chystám psát. To je vlastně dost divný přiznání, ale proč ne.

V oblasti cvičení a zdravýho životního stylu se pohybuju už dost dlouho na to, abych věděla, že úbytek tuku/nárůst svalový hmoty/cokoliv je každého cílem, není něco, co by se dělo stabilně a přesně tím směrem, jakým chceme. Spíš to jsou výkyvy. Nahoru a dolu. Pořád dokola. Nikdo totiž není dokonalej, nikdo nedrží striktní režim, aniž by se od něj čas od času úmyslně či neúmyslně odchýlil. A tak to prostě kolísá. Moc dobře si vzpomínám na chvíle, kdy jsem byla vydeptaná z toho, že makám jak šroub, hlídám si jídlo, nejím žádný prasárny a stejně to pořád nejde podle mých představ. Vydeptaná jsem byla kolikrát i z toho, že mi neustále někdo anonymně připomínal, že bych měla makat víc. A jíst míň. A vlastně vypadat úplně jinak, abych se někomu líbila. 

Teď jsem v situaci, kdy jsem už měsíc a půl neviděla fitko. A co si budem povídat, poslední půlrok jsem tam rozhodně nebyla tak často jako dřív. Řešila jsem uplně jiný věci, měla jsem pocit, že potřebuju začít dělat věci jinak, žít jinak a nakonec jsem se taky dost trápila a utíkala před tím. To je ale trochu jinej příběh, na kterej možná přijde čas někdy v budoucnu. Teď si nalejem čistýho vína v trochu jiným směru. Pro někoho, kdo se tak nějak živí tím, že se fotí a sdílí s ostatníma lidma svůj život, je HODNĚ psychický náročný, když mu vyskočí váha nahoru. A že mě vyskočila jste si asi všimli všichni. Já samozřejmě taky a vůbec to nepotřebuju slyšet od svýho okolí. Nebudu vám tady lhát a tvrdit, že jsem s tím naprosto OK, naopak přiznávám, že zejména ten nedostatek pohybu a nemožnost se nějak vybít, mě taky dost vydeptává, ale snažím se k tomu přistupovat zodpovědně, dát svýmu tělu dostatek času a živin k tomu, aby se uzdravilo (koleno) a abych se do toho pak mohla zas pořádně opřít. Díky tomuhle blbýmu zranění jsem si uvědomila, jak přísná jsem ke svýmu tělu byla a co hlavně - jak nevděčná. Vydrželo se mnou už tolik. Od mala jsem ho drtila na ledě, na baletu, na gymnastice, na atletice. Nebo na horách na prkně, na moři na windsurfingu... A nikdy mě nezklamalo. A já jsem to nikdy neocenila. Až teď jsem si uvědomila, jak málo stačí k tomu, aby se něco pokazilo a dávalo dohromady sakra dlouho. Rozhodně teda není na místě hned přemýšlet o tom, jak začnu jet hodiny a hodiny kardia a budu žít jen na salátech. Naučila jsem se chápat, že tělo se prostě mění a přizpůsobuje dění v životě. Ne že se život motá kolem toho, jak vypadá tělo. Když vám není psychicky hej, řešíte něco, co vás emočně vyčerpává, není prostě možný od těla chtít, aby zážilo a dařilo se mu. Zatímco když budete uplně oukej, pozitivně naladění a nebudete se ničím moc stresovat, půjde to skoro "samo". Jde to ruku v ruce. A protože sám život je jak jízda na horský dráze - jednou dole, jednou nahoře - je uplně normální, že i váha kolísá. 

Opakuju, je normální, že váha kolísá. Není důvod se kvůli tomu hroutit a neměla by to být vaše hlavní priorita. Že už jste vypadali líp? No a co? Já taky. Ale sáhněte si každej do vlastních vzpomínek a svědomí - když jste vypadali fyzicky nejlíp, respektive byli nejhubenější, byli jste i nejšťastnější obecně? Nebo jste se tak třeba jen tvářili a vnitřně se cítili uplně jinak a pouze si tím něco kompenzovali? Já jsem zažila obojí. Jeden čas jsem tomu byla tak oddaná, že to byl veškerej můj smysl života a jasně - pak jsem byla spokojená, když se vše točilo jen okolo toho. Pak jsem ale zjistila, že život může (a má!!) být mnohem víc než jen jídlo a fitko. 

A tak to kolísá. Kolísám já, moje váha, moje nálady a občas i sny a touhy. Lítám nahoru a dolů, vydávám se tam a zase zpátky a někdy si uvědomím, že bych vlastně chtěla jít uplně jinam. A to je normální. 

Košile - GANT / kalhoty - STRADIVARIUS / boty - ADIDAS / kabelka - ASOS / náušnice - PANDORA / prstýnky - H&M