OFFLINE SCHŮZKY

Miluju se potkávat s lidma. S těma, co k nim mám nejblíž, co to jde, ale i s těma, který v podstatě neznám a potřebuju s nima řešit něco pracovního. Miluju pracovní schůzky u dobrýho kafe. Miluju si rozšiřovat obzory tím, že poznávám nový a nový lidi a vyptávám se jich na jejich práci, jejich názory, jejich fungování. 

Když jsem na pracovní schůzce, věnuju se jen tomu člověku, se kterým tam jsem. Nemám na stole telefon otočenej displejem vzhůru a nekontroluju po očku, co za zprávy mi tam lítá. Vnímám každý jeho slovo a nepřemýšlím o tom, co budu muset udělat odpoledne ani o tom, na co mám zrovna chuť. Jsem přece na pracovní schůzce. Je hrozně smutný si uvědomit, že s někým blízkým to mám takhle jen celkem výjimečně. Ať někde sedím s holkama nebo s Kubou, vždycky mám telefon u sebe a jsem připravená řešit to, co je zrovna potřeba. Ve finále mi ale nejvíc pozornosti berou všechny ty nedůležitý upozornění, co mi na displeji naskakujou a co mi zbytečně odváděj myšlenky.

V týhle ultra-mobilní době, kdy máme možnost reagovat na všechno ihned a ty odpovědi taky ihned vyžadujeme, jsme prostě naučení být online nonstop a tak nějak neumíme - nebo aspoň já neumím - věnovat pozornost jen a pouze přítomnýmu okamžiku a tomu, kdo ho s náma tráví. A právě naše (nebo ať zas nejsem příliš obecná - moje) vztahy to pak odnášej nejvíc.

Vztahy jsou přece taky práce, pořádná práce a mnohdy mnohem důležitější. Jak se říká, je dobrý si zamést před vlastním prahem, takže proto to nepíšu jen tak obecně o lidech, ale o sobě. Sama se totiž častokrát přistihnu, jak s Kubou někde sedíme a během čekání na jídlo si oba vyřizujem věci na telefonech. Není to o tom, že bychom si psali s kamarádama nebo projížděli stories na Instagramu, ale já jsem třeba zvyklá v různých pauzách během dne odbavovat emaily a zprávy na klientských Instagramech. To, že za "pauzu" považuju sezení naproti mýmu klukovi je popravdě dost hrozný. 

Tohle období jsme jednou měly i s Alex, která měla telefon přirostlej k ruce a když jsem na ní mluvila, ve většině případů u toho odepisovala někomu dalšímu. Mě to po čase začalo rozčilovat tak, že jsem s ní už nechtěla nikde vysedávat, protože jsme se stejně jedna druhý pořádně nevěnovaly. Naštěstí jsme si to ale uvědomily, řekly a ten společnej čas zkvalitnily. 

Ty momenty, kdy se opravdu věnuju tomu, kdo sedí naproti mně a on se opravdu věnuje mně, jsou pro mě vlastně hrozně vzácný a díky tomu i skvěle zapamatovatelný. Přitom je to něco tak obyčejnýho a mělo by to bejt naprosto běžný. Když jsme teď o víkendu seděli s Kubou v Bakeshopu, po strašně dlouhý době (again, how sad is that?!) jsme si opravdu jen užívali to dobrý kafe, trochu slunečních paprsků, povídali si a koukali u toho jeden na druhýho. Bylo to strašně fajn a bylo to tak, jak to bejt má.

Tak až budete příště sedět naproti někomu, na kom vám záleží a budete u toho cvakat do telefonu, vzpomeňte si na mě, na tenhle článek a odložte ten telefon. Vyfoťte si storýčko - jasně, to se může - ale přidat ho můžete klidně až po cestě domů. A klient to taky pár minut bez vaší odpovědi přežije.