DUBEN V OBRÁZCÍCH

Duben - ještě tam budem. Jo, tohle přísloví sedělo víc než kdy jindy v minulosti. Myslím, že nikdo z nás nezažil žádnej podobnej měsíc a můžem jen doufat, že nás to v blízký době znova nečeká. Druhá vlna začíná bejt na můj vkus skloňovaná až moc a já už bych celkem ocenila, kdyby se život vrátil zase do normálních kolejí.

Ale pojďme k tomu, co se teda za tenhle zvláštní měsíc dělo. Protože něco se dělo rozhodně. První polovinu měsíce jsem už byla krásně zvyklá na karanténní režim a jela jsem si svoji domácí pohodičku. Dlouhej spánek, pozdní snídaně, knížky, seriály. Udělala jsem si z toho tak trochu dovolenou.

S parťákama to samozřejmě mělo největší kouzlo. 

Jeden z nejpovedenějších slaných kuchařských experimentů - pečený kadeřávek s dýní a kozím sýrem. Ta kombinace chutí byla extrémně dobrá!

A jeden z nejméně povedených sladkých. :D Mrkvovej dort, co zabral 4 hodiny a že by to za to nějak extra stálo, to se říct nedalo. No nic, nemohlo se mi přece podařit všechno, to by bylo až divný. 

S Kájou jsme si zavedly pravidelný homeofficy. U mě doma, s neustálým přísunem dobrot, kafe, mimózy. Pokračujeme v tom doteď a funguje to skvěle, jsem mnohem produktivnější, než když jsem tady sama. A navíc u toho vždycky společně zkoušíme nový recepty. 

Zhruba v polovině dubna jsem se po měsíci vydala na procházku do centra. Už se mi fakt stejskalo a chtěla jsem si připomenout, jak krásný to tady máme. Takže pohodlnej outfit, roušku a hurá na Náplavku. 

A nejlepší zprávou at the time bylo, že se otevřel wake. Samozřejmě v omezeným režimu na zamčeným koupališti, ale otevřel se. A já tam od tý doby byla už několikrát. Už mám zas aspoň trošku pocit, že to umím a těším se, až se otevřenou i další parky a budem jezdit fakt pořádně. 

A nějak takhle vypadaly naše afterparty, kdy jsme byli uplně utahaní a nenapadlo nás nic lepšího, než zkoušet všechny příchutě gintonicu, který daly naše lednice dohromady. Proto teď dobře víme, jaký kombinace jsou nejlepší. A věřte mi, že matcha ani kurkuma to nejsou. :D

A následující rána? Karanténa mi otevřela oči v tom, jak úžasný lidi mám okolo sebe. Co je víc, než když vás kámoška přijede vytáhnout s kocoviny tím, že přiveze mimózu a ingredience na snídani? Mi-lu-ju. ❤

Celkově jsem si ty rána dělala celej měsíc moc hezký. Dlouhatánský pozdní snídaně u seriálů. Jen se to občas zvrhlo a z jednoho dílu bylo několik hodin. Ale co, říkám, že jsem to pojala jako dovolenou.

A když se mi chtělo, vařila jsem si hezky celej den. Snídani, oběd i večeři a cejtila jsem se tak dospěle jako nikdy. :D Nezvyk, tolik času v kuchyni, ale vlastně příjemnej nezvyk. Snad mi to teď vydrží.

Když mě navíc ocenili i v Masterchefovi?! 

Nejvíc jsem se navztekala při skládání těhlech regálů. Nešlo mi to, pořezala jsem se a když je nakonec poskládal brácha, nechala jsem je stát tejden uprostřed obýváku. Když jsem se pak pustila do organizace komory, několikrát jsem se u toho málem rozbrečela, protože i po šesti hodinách úklidu jsem měla VŠUDE věci.

No a pak už jsem začala opatrně, pomaličku chodit pravidelně ven. Chyběl mi Starbucks. Strašně, strašně moc. A taky nějaký normální fungování venku, mezi lidma. Ne jen doma.

A tak jsem si občas udělala výlet do centra, vyzvedla Káju v práci, objednávaly jsme si večeře a pak...

...pak šly třeba na šlapadla. Bejt při západu slunce jediný na vodě bylo kouzelný. ❤

Každý ráno si teď dělám avotoast a tohle je vždycky největší ranní radost. Zralý krásný avokádo.

Můj byt se osvědčil jako místo pro klidné večery s přáteli. U raclette grilu plnýho dobrot (ananasu hlavně!), gtčkama a dýmkou na balkoně. A přesně takhle jsem si to vždycky přála.

Další #wakeday.

A další afterparty.

A další snídaně s donáškou dobrot. Já se vlastně měla fakt hezky, jak na to takhle zpětně koukám. Trávila jsem čas s pár svýma nejbližšíma lidma a užívala si to maximum. 

Skříně mi teda po karanténě praskaj ještě dřív než kdy jindy, protože jsem si objednala spoustu věcí a nemám je kam nosit ani je kam dát. :D Ale hádám, že to tak má spousta z nás. Nějak jsme si tu radost dělat musely, že jo. 

Pár dní jsem strávila v Hradci, což je pro mě většinou balzám na duši. Na chvíli vypadnout z Prahy, utéct tomu, co tady řeším a co mám na každým kroku před očima a... tak no. Jen růžový to všechno samozřejmě není. 

S mamkou jsme chodily každej den bruslit a já si zase vzpomněla, jak moc mám tuhle aktivitu ráda a teď chodím i v Praze.

A výjimečně jsem v Hradci nebyla jen s našima, ale viděla jsem se po několika měsících i se svým nejlepším kamarádem, kterej se do Hradce z Prahy odstěhoval. 

Nenamalovaná, v teplákách a mikině. Jo, na tohle jsem si v karanténě zvykla natolik, že se mi to nechce opouštět, pokud to není nezbytně nutný.

Zvládla jsem i jeden rychlej photoshoot v prázdným centru Prahy a z fotek jsem uplně nadšená.

A s hezčím počasím jsem rozšířila svoji wake výbavu o pončo a plavky. 

Nejlepší rozhodnutí ever. :D Teď už si připadám jako správnej člen wake gangu.

Grilovačka v tom nejchladnějším dni v měsíci. Poetický, řekla bych. 

Ale díky tomuhle tvorovi i ohromně láskyplný. Ňuňu. 

Další rychlej photoshoot, tentokrát při kouzelným západu slunce. V teplákách. Mám to komentovat? :D

A v rámci posledních dubnových dní ještě jeden útěk na chatu za Prahu.

Do uplně jinýho světa. Offline. 

Ale i tady byl čas v nejlepším odjet zase zpátky domů. 

A teď už máme v plným proudu květen a říct, že jsem zvědavá, co všechno ještě přinese, je hodně slabý prohlášení ve srovnání s tím, jak zvědavá opravdu jsem.