LEDEN V OBRÁZCÍCH

Když jsem si říkala,  že konec roku jsem měla ošklivější, než jsem čekala (a myslim, že i než jsem si zasloužila), čekala jsem, že v lednu se to zlomí. Takový to naivní přání, že od 2021 bude najednou magicky líp. No, nebylo. Teď už teda relativně je, ale musela jsem na dno ještě kousek níž, asi abych se mohla odrazit. 

Prvních pár dní jsem trávila v Hradci. Mamka byla po covidu uzdravená, nikdo nebyl v karanténě a já nutně, ale opravdu nutně potřebovala utéct z Prahy a dát se trochu dohromady. Psychicky i fyzicky. Jak jsem říkala, konec roku byl náročnej. 

A mama hotel je na tohle nejlepší. Spousta lásky - lidský i psí a spousta rozptýlení. A zároveň klidu. Chodila jsem běhat, cvičila, zkoušela nový recepty, upekla bábovku, procházkovala s pejskama, četla si a pracovala. Několik moc pěknejch klidnejch dnů. 

Pak jsem se vrátila do Prahy a chtěla pokračovat v tom stejným. Další recepty, další vaření. Tady třeba mrkvovo-pomerančovej krém.

Klid ale dlouho nevydržel, protože přišel pracovní meeting v kanclu a protože jsme z celý tý covidový situace byli všichni dost na prášky, objednali jsme si na happy hour 4 litry margarity a... no měli jsme veselý odpoledne. :D

To se přelilo do ještě hezčího večera, kterej se naposled ohlédl za vánoční atmosférou. Pokud teda považujete za vánoční večeři ochutnávku novinek z Palandy a za vánoční seriál Sherlocka. Což já teda v tomhle případě rozhodně považuju. 

No a pak už to šlo z prudkýho kopce. Skočil na mě covid. Ironicky ne z lidí, se kterýma jsem byla v kontaktu, ale někde zvenku, uplně náhodou. Naštěstí jsem ani já nikoho ze svýho okolí nenakazila, to jediný mě trošku uklidňovalo. O tom, jak zle mi bylo, se znova rozepisovat nebudu, není důvod. Nicméně to bylo to dno, o kterým mluvim. 

To nejlepší, co z covidu vzešlo. 

A tady šťastná verze holky, který už je líp a která si díky tomu pekelnýmu týdnu uvědomila, že některý věci by měla přestat řešit, že důležitý je uplně něco jinýho. 

A hned co jsem mohla ven, odjela jsem zase do Hradce. 

A pak v Praze procházkovala o sto šest s nonstop úsměvem.

Pohltila nás Clubhouse mánie. Sluchátka jsme s holkama měly nasazený nonstop a nemohly promeškat žádnou zajímavou růmku. Po třech týdnech tu aplikaci otevřu zhruba 2x týdně. Ehm.

Protože jsem nechtěla být vůbec u sebe doma, vyhledávala jsem všechny jiný varianty homeofficu u přátel. A je to nejlepší. Člověk se socializuje, hodně toho udělá, protože je motivovanej a ještě si užije kvalitně strávenej čas se svejma blízkejma. 

Že budu asi po covidu rychlejc unavenější než dřív jsem zjistila po 10 km procházce Prahou, po který jsem padla do postele v 7 večer, protože jsem nemohla udržet otevřený oči. Ale stálo to za to, koukejte, jak bylo nádherně. 

Energii jsem sbírala třeba u Queens Gambit ze slanýho karamelu a misky borůvek. Dominika klasik. 

Rozzářuju dny sobě i ostatním kolemjdoucím barevnejma kouskama v šatníku!

A jako blázen si dávám zmrzlinu, když je venku sníh. Když jde o créme de la créme, tak žádný výmluvy neexistujou. 

Ráda přijímám návštěvy. Tahle cácorka je rozhodně jedna z mých nejoblíbenějších.

❤

Domácí kancelář přes den.

Domácí kancelář od 15:30, kdy se otevírá burza. Aneb jak jsem v rámci Gamestop kauzy naskočila do akciovýho šílenství a naučila se během týdne spoustu věcí.

I ty domácí večírky jsme si zvládali všichni užít. 

A musim teda říct, že jsem v životě nebyla tak často na procházkách Prahou jako poslední týdny. Ironicky v tý největší zimě, jakou si Praha pamatuje. Ale co, když se nic jinýho nedá... Čerstvej vzduch a pohyb je balzám na duši. 

No... takže to byl leden. Covid a pak spousta času venku a radosti z každý maličkosti. Z dobrýho kafe. Z hezkýho počasí. Z barevnejch šál. Z toho, že cítím věci. Z toho, že se mám o koho opřít... ale to už nejsme u těch maličkostí, ale spíš u jinýho tématu a to si necháme na jindy (nebo na nikdy, kdo ví).