DREAMS COME TRUE. SO DO NIGHTMARES.

Ani nevím, jestli tenhle článek mám začínat psát anebo ne. Teď se to ale hodí. Sedím totiž ve vlaku do Prahy, venku se míhá různorodá krajina a já pozoruju špinavá okna, na která dopadají čerstvé kapky deště a běhají po nich obrovskou rychlostí. Připomínají mi moje tváře, po kterých se skoulelo už nespočet slz radosti i smutku. Za tu krátkou dobu, co jsem se přestěhovala, se toho stalo strašně moc a já jsem s plnou platností uvědomila dvě podstatný věci. Sny se mohou plnit. A noční můry taky.

Zase jsem se přesvědčila o tom, že když člověk něco chce a dává do toho všechno, lidi si toho všimnou a splnění snů je zase o trochu reálnější. Je neuvěřitelný, kolik věcí mi v posledních pár týdnech vyšlo. Ať už se jedná o fakt, že jsem součástí Elite Bloggers a neuplyne den, abych nepomyslela na to, jak vděčná za to jsem a jak ohromně mě tahle příležitost naplňuje. Nebo to, že jsem na škole, která je uplně mimo mý dosavadní znalosti a přesto mě strašně baví a každou zkoušku si vybojuju zuby nehty. Z žádný brigády jsem se přesunula na vydělávání skrz blog a k tomu další dvě skvělý práce – angažovanost ve firmě Bohemia Apartments, což je ten můj dreamjob, o kterým jsem kdysi psala a k tomu ještě psaní článků do fashion rubriky na blog Aukra. Obojí mě neuvěřitelně baví a snoubí dohromady všechno, co ráda dělám a čemu ráda věnuju čas i bez nároku na nějakej honorář. Chvilky doma v Hradci jsou taky o mnoho veselejší než dřív (a to jsem ani nevěděla, že to ještě jde!), protože místo jedný chlupatý kuličky plný lásky máme rovnou dvě a každej den je tak plnej smíchu, štěkotu a válení se po zemi. Co jsem v Praze, tak jsem poznala (uplně nově nebo poznala hlouběji) několik lidí, kteří mi neuvěřitelným způsobem přirostli k srdci a stali se mými nejbližšímu přáteli, před kterými jsem to 100% já a nemusím si nikdy na nic hrát.  Myslím si, že ještě nikdy jsem kolem sebe neměla tolik pozitivních, inspirativních a nabíjejících lidí. Neuvěřitelně si vážím všech, které kolem sebe nyní mám, protože díky nim je moje radost ze všech úspěchů násobená a smutek z toho špatnýho zase dělenej. Popravdě fakt netuším, co bych si počala nebýt mých přátel a rodiny speciálně v posledních třech týdnech. Já si sice tak nějak žiju svůj sen a strašně to miluju, ale svět není jen růžovej a všechno není jen veselý a sluníčkový. 

Kromě snů se mi totiž splnila i nejedna noční můra. Být s někým, věřit mu, věřit v sebe vzájemně a počítat s ním do budoucna je krásný. Je to krásný do tý doby, než Vám to celý vybouchne do tváře způsobem, který si předem nedokážete představit. Někde vzadu v hlavě je tichej hlásek, kterej Vás varuje, že rtuť je těkavá a že musíte být připravení na všechno. Jsou ale věci, na který Vás nikdo nepřipraví. Situace, který musíte zničehonic řešit a nechápete, proč vy a proč se tohle všechno muselo stát. Uvědomila jsem si, že ať v něco věříte sebevíc, ať milujete sebevíc, vždycky může přijít něco, co Vás definitivně zlomí a vy už prostě musíte ze všeho ven, chcete-li si zachovat vlastní příčetnost.

Já mám obrovsky silný obranný mechanismy, který mě strašně rychle nutěj zapomínat špatný věci. Proto jsem člověk, co neustále dává další šance a odpouští i věci, co by jiní nikdy nenechali jen tak, protože já to prostě v sobě potlačím a jakoby to nebylo. Snažím vidět v každém to dobrý a věřit v dobrý konce. Citový vazby si vytvářím až nezdravě rychle a miluju naplno. Všechno dělám naplno a se vším všudy. I teď moje obranný mechanismy bojujou jak čert a nenechají mě vzpomínat na detaily událostí. Stalo se, co naplat, asi to takhle mělo být. Oklepu se a díky mým blízkým jedu dál, funguju dál a vidím před sebou to dobrý, všechny ty příležitosti a široký možnosti. I přes to ale občas přijde chvíle, která mě položí. Informace, která mě donutí zpochybnit všechno, co jsem za poslední dva roky prožila a já nechápu... Nechápu nic. Jakoby se do sebe vylila černá a bílá, smíchaly se v šedou, která ale není krásná jako obvykle, naopak je jako temná hutná mlha, co Vás zalije a vy se v ní topíte, protože nevíte kam, nevíte co. Čemu věřit, co si myslet, na co vzpomínat a jak vlastně. 

A i když si po většině stránkách žiju svůj sen, uvnitř mě je každej den boj. Boj mezitím, jestli se tomu dnes poddám anebo jestli bude dostatek těch světlých momentů a já budu běhat po venku s pusou od ucha k uchu a užívat si toho, co suprovýho se mi děje. Protože toho dobrýho je spousta a tak občas nastane den, kdy se usmívám od probuzení až do usnutí a jsem šťastná. Protože žiju. Naplno.