ING. DOMINIKA LUKÁŠOVÁ

Jedu metrem a je ve mě maličká dušička. Pozoruju všechny ty lidi, co spěchají do práce, na kafe nebo jen tak do ulic. Je to pro ně běžnej den, úterý jako každý jiný, akorát možná odpoledne zmoknou, protože deštník si nikdo nese. A pršet má. Hodně. Je mi trošku mdlo a v duchu se bavím tím, jak dlouho se dokážu zabývat tématem deštníků, jen abych nemyslela na to, co mě za pár chvil čeká. Motám se i když sedím a přijde mi, že mám v hlavě uplně prázdno. Nejsem si jistá, jestli do sebe vůbec dostanu to kafe, pro který se chci cestou stavit. Pro mě je tenhle den strašně důležitej. Je to takový vyvrcholení mnohaletýho studia, spousty dnů strávených v knihách, psaním všemožných prací a učením se možnýho i nemožnýho. To všechno ve snaze to někam dotáhnout a mít nakonci týhle cesty titul. Ač byla třeba tahle cesta občas trnitá a nešlo to všechno samo, uvědomuju si, že jsem nikdy neopakovala jedinou zkoušku, nikdy jsem nerupla ani v žádným zápočtu, neměla jsem žádnou pauzu, nikdy jsem si nic neprodlužovala. Hádám, že je to tím, že jsem moc velkej stresař na to, abych někdy šla na zkoušku nepřipravená. Nikdy jsem nepochopila, jak se někdo naučí jen část otázek a doufá, že si je vytáhne - a vytáhne, jasně že, to by se ale mně rozhodně nestalo. I tentokrát jsem tomu věnovala hodně času, nicméně jistá si rozhodně nejsem. Vím, že ke každýmu tématu něco řeknu, ale bude to stačit? Budu mít hodnou komisi? Jak budou reagovat na dost nevšední téma diplomky? A co když si vylosuju něco, k čemu toho vím fakt málo a ještě se do toho zamotám?!

Sedám si se sojovým cappucinem před Cafefin, v uších mi duní přesně ten song, co jsem poslouchala, když jsem šla na bakalářský státnice (ano, jsem pověrčivá!) a zběžně prolítávám osnovy otázek. Jaký dvě si asi vylosuju? Doufám, že budou dobrý. Večer jsem už při posledním opakování měla puštěnou televizi a zrovna šel trailer na "Číslo 23", u kterýho jsem zbystřila, protože mi někdo říkal, že když to viděl, tak potom opravdu všude viděl ty 23. Hádejte, u jaký jsem zrovna byla otázky. 23, ano, nechápu! A tak jsme si s Kubou dělali srandu, že si to určitě vytáhnu. Pravděpodobnost 1:60. Moje první vylosovaný číslo? 23!!! Chápete to? Se mnou to samozřejmě málem seká (pobavením) a po druhý vylosovaný otázce se uplně uklidňuju, všechny nervy jsou tytam, jako mávnutím kouzelnýho proutku. Vím, že tohle umím. Nevyletím. Teď to jen uhrát na nějaký hezký známky a tak toho na potítku dávám dohromady co nejvíc, než na mě přijde řada. Na diplomce se pak sekáme pěkně dlouho, komisi marketingový využití blogu strašně zajímá, doptávají se mě na příklady i na dost osobní otázky, nad kterýma musím dokonce i sama přemýšlet, jak to vlastně je. Podnětný je to teda pro obě strany. Otázky projedem taky raz dva, zamotám se do jedný jediný věci, jinak zvládnu i všechny dotazy a po nějakých 20 minutách odcházím s širokým úsměvem a na prázdný chodbě si vyseknu vítěznou otočku s pěstičkou. JE TO DOMA! Nevím ještě za kolik, ale je mi to fuk. Mám to. Je to za mnou. Je jasný, že jsem inženýr. Dala jsem to. Všechny ty nervy a hodiny strávený u papírů se vyplatily. Jsem inženýr, panebože!!!

No a když se o dvě hoďky pozdějc dozvídám, že jsem vlastně šprtíček a dostávám samý jedničky, musím se smát na plnou pusu. Tohle jsem nečekala. Včera div nebrečím, jak to určitě nedám a pak mám samý jedničky? Tak nejsem já pako? Ale tak... hlavně, že to vyšlo. Já, Dominika Lukášová, jsem inženýr!

A vám všem bych chtěla neskutečně moc poděkovat za podporu, kterou jste mi za poslední týden dávali a za všechny dnešní gratulace. Jste úžasní, já jsem z toho už pár dní uplně naměkko. Vůbec jsem nečekala takovou smršť zpráv, přání, vašich zkušeností ani těch gratulací. Je naprosto nádherný vědět, že při mě takhle stojíte a prožíváte to se mnou. Děkuju. Děkuju moc.

Košile, boty - ASOS / sako - DOROTHY PERKINS via ZOOT / kabelka - TOSCA BLU /