INSIDE #MOVEASSCHALLENGE STORY

No. Dneska bych Vám ráda řekla příhodu o tom, jak jsem se sešla s Denčou, která mě vzala na venkovní work-outový hřiště. Dobrovolně se přiznávám, že jediný, co mě donutilo na tenhle plán kývnout bylo tohle nový oblečení, co mě bude čekat od Ježíška pod stromečkem. Protože venku je zima jako prase - a ne že ne - a já jsem chtěla vyzkoušet, jak teplý ty KariTraa věci vlastně jsou. Takže hlavní plán mi vlastně vyšel - užila jsem si novýho outfitu a zjistila, že je to fakt teplý a pohodlný a kdybych se náhodou jednou doopravdy dokopala k tomu venkovnímu běhání, bude to uplně ideální. Zbytek ale musím hodnotit dost bledě. A to tak, že FAKT bledě. Ne, že bych čekala něco jinýho. Cvičit jsem začala všeho všudy asi tak před měsícem a opravdu nejsem žádnej rychlo-učič, naopak mám všechno vydřený a NIC nic mi nejde samo jako třeba mýmu bráchovi, kterýmu jde naopak VŠECHNO HNED. Dík mami, super spravedlivý genetický rozdělení :D.

Z toho vyplývá, že když jsem sama ve fitku, cítím se tam jako pako a mám pocit, že mě určitě každej sleduje a vidí, jak to neumím a jak dělám chyby, o kterejch já sama nemám ani tušení. Proto fakt potřebuju nějaký další parťáky! Jinak pak totiž jedu samý kardio a občas něco na nohy, protože to jediný vím jak přesně. Když jdu potom s přítelem, domů se sotva belhám a další dva dny mi nefunguje tělo, jak mi dá vždycky zabrat. A to mě prej šetří, aha. Takže když jsme s Denčou dorazily k hřišti na Pankráci a já pochopila, že tady se cvičí snad všechno jen na ruce, rychle mě přešel smích. Protažení ještě v pohodě, žejo a tak to aspoň nafotíme, protože ve fitku je to přece jen s foťákem ještě o hodně divnější...

Na hřišti jsem si pak zkusila JEDNU věc a to něco-jako-klik na těhlec kruhách. Zvládla jsem samozřejmě jen tenhle vzpor (proboha, já fakt ani nevím, jak se tomu říká!). A co se asi stalo ve chvíli, kdy jsem zkusila ruce oddálit a udělat opravdu ten cvik, co se na tom dělá? Rozplácla jsem se na zem a Ježíšek mi tak bude muset ty legíny nejdřív vyprat, než je zabalí pod stromeček. Pecka. A aby toho nebylo málo, měly jsme s Denčou nechtěnou společnost. Nějakej frajer, co si tam dělal shyby v riflích a pouštěl si k tomu Katy Perry, nás začal poučovat a zatímco Denča se dozvěděla, že se jako fotí ve shybu, ale vlastně ho neumí, jen se v tom fotí, aby to vypadalo, že ho umí, já jsem si vyslechla, že u toho cvičení sice dobře vypadám, ALE TO JE TAK VŠECHNO. Oukej, díky kluku, to přesně potřebuje slyšet někdo, kdo se cvičením začíná. Takže se nám chvíli vysmíval a dával nám chytrý rady, aby se nás nakonec zeptal, jak se ty naše blogy jmenujou, aby si je mohl najít. To už byla pro mě poslední kapka a svojí dotčenou a nasranou náladu jsem hezky pustila ven. Co už. Když mu ten soustrastnej pohled na následující fotce nestačil... 

Tím vším bych chtěla říct, že uplně chápu, že přesně takovýhle situace člověka odraděj od toho, učit se něco novýho, protože všude se najde nějakej takovejhle přechytralej rejpálek. A to je dost škoda. Já jsem sice ze hřiště odcházela navztekaná, ale zároveň i vlastně i namotivaná k tomu, aby se mi tohle dál nestávalo, abych si fakt mákla a všechny ty věci se naučila. A pak se tomuhle článku mohla zasmát.

Jak to vidíte vy? Máte taky nějakou takovou zkušenost?

Kari Traa - Elite Bloggers Content Marketing