ONE DAY IN OLOMOUC

Tak tady máme třetí článek z neplánované série One day in ...  .Po Amsterdamu a Drážďanech jsem zatoužila po vánočním výletu do mojí milovaný Olomouce a přemlouvání přítele netrvalo vůbec dlouho. A tak Vás dneska můžu vzít na jednodenní procházku tímhle moravským studentským městem, kde jsem strávila báječný tři roky, na který budu vždycky vzpomínat a který ze mě udělaly z velký části toho člověka, kterým jsem dnes. A tak jsem samozřejmě chtěla příteli ukázat všechny svý oblíbený místa a prochodit to tam s ním křížem krážem. Protože to já prostě dělám. A protože v létě a na Vánoce je Olomouc nejkrásnější.

Ovesnou placku ke snídani jsem tentokrát dělala já a bála jsem se, že z toho bude spíš trhanec. Znám se dost dobře, proto jsem byla v šoku, že ta první se mi povedla perfektně a absolutně mě nepřekvapilo, že druhá se připálila a potrhala. Ale bylo to dobrý, to zas jo. A zasytilo nás to. Ale dobrotám v Regiojetu jsme stejně neodolali, to zas ne. 

První zastávka byl Dóm, u kterýho jsem byla všeho všudy asi dvakrát a nikdy si ho pořádně neprohlídla. Tak aspoň teď jako turista.

Malá čarodějka zas a znova. Protože je to nejpohodlnější.

Outfit jsem volila pohodlnej na dlouhou cestu vlakem (to jsem ani nevěděla, jak dlouho v něm nakonec strávím, počkejte si na závěr článku!) a zároveň teplej na celodenní procházení. Focením outfitu jako takovýho jsem nechtěla zdržovat, takže jen takhle pár random fotek z parku. Starý boyfriendy z HMka znáte, bílej kabát ze Zootu taky, mikina a taška byla už v minulýho postu, šála je nová ze Stradivaria/use (?) a moje nejoblíbenější, nejteplejší a nejpohodlnější zimní boty EMU z Differentu. 

Vybrat místo na oběd byl náročnej úkol do tý doby, než jsem narazila na obsáhlý polední menu v Michalském výpadu, kde měli zrovna tatarák, mně se rozzářily oči a bylo jasný, že se najíme právě tam. A bylo to excelentní!

Po projití města za světla jsme zalezli do Jazz Freshe na jejich dobrý kafe (já teda na chai, žejo) a neodolala jsem ani makronce. A hlavně jsem si užila ten maličkej útulnej prostor a hrající covery. To mě teď nějak bere. A docela mě rozněžnilo to, že se mi telefon automaticky připojoval na wifinu. #feelslikehome žejo.

A pak už se setmělo a začala to být konečně ta pravá vánoční atmosféra! A to znamenalo obejít celý centrum znova, omrknout stánky, postát si u kluziště a vzpomínat na krasobruslící časy a zmrzlí se k sobě tulit.

Vlezla jsem i do zvoničky a zvonila si pro štěstí. Dvakrát. Se stejným přáním. Protože víc jich fakt nemám. A ten pocit je nejlepší na světě.

Celej prochozenej den jsme zakončili ve Wabi, kam jsem tři roky pravidelně chodila na sushi a nikdy jsem si na něj nemohla stěžovat. Navíc jsem zapomněla na svůj oblíbenej rýžovej čaj, takže jsem po nahlédnutí do lístku byla ještě nadšenější.

S plnejma břichama jsme se pomalu odebrali na nádraží a žlutým vlakem se nechali vézt do Prahy, přičemž část cesty jsme pospávali a část se učili. A tenhle debilní vlak se nakonec stal důvodem, proč se celej dojem z výletu tak trochu pokazil. A já se o to s Váma podělím, protože jsem z toho vytočená ještě teď, žejo. Asi 20 minut před Prahou (kam jsme měli přijet v nějakých 22:00) jsme se zastavili a půl hodiny jsme stáli bez jediný informace. Následně nás stevard informoval, že jsme se zasekli v beznapěťovém úseku trati a musíme půl hodiny počkat na náhradní lokomotivu, co nás z tama vytáhne a popoveze dál. No, vypadalo to na hodinu zpoždění z čehož jsme byli dost otrávení, těšili jsme se do teplý postele. Po uplynuté půlhodině zahlásil strojvedoucí tu stejnou informaci s tím, že do 10ti minut se rozjedeme. A PAK HODINU A PŮL NIC. Nikdo nepřišel, nikdo nic nezahlásil, nikdo nic neřekl. A tak jsme stáli v setmělým vlaku, bez elektřiny, nejen bez teplých nápojů, ale dokonce i bez vody, bez funkčních záchodů a hlavně bez JEDINÝ INFORMACE. Po TŘECH HODINÁCH jsme se konečně rozjeli, stevard prošel kupéčkem jakoby nic, jestli třeba nechceme něco odnést, schytal to od cestujícího, co byl o hodně víc nervní než my a nás dodělalo to, že po příjezdu do Prahy se nejen že neohlásila stanice, ale samozřejmě nezazněla ani žádná omluva od strojvedoucího či stevardů, což bych považovala za naprostou samozřejmost, když se normálně omlouvají i za desetiminutové zpoždění. Bohužel si všichni zbaběle zalezli a nebyli schopni ani té prosté omluvy. Tak jsme si nasraní počkali na noční bus a v posteli byli místo půl jedenáctý ve 2 ráno.

Takže kromě znechucení z přístupu mýho do-tý-doby-oblíbenýho žlutýho dopravce to byl fakt boží den, trochu nostalgickej a zároveň uplně jinej než jakejkoliv den, co jsem v Olomouci zažila. Protože prostě...láska.