AMERICAN DIARIES: HUXLEY, IOWA

Well hello there!

Konečně se Vám hlásím s prvním příspěvkem z Ameriky. Jsem tady už od prvního, takže 4 dny, ale zatím jsem toho až tak moc neviděla, tak ještě nebylo pořádně co sdílet. Naši cestu jsme totiž začali dost netradičně. Z Prahy jsme se celý den přemisťovali do roztomilý americký vesničky v Iowě, kde můj mladší brácha deset měsíců studoval na střední škole. Tyhle první dny jsme teda strávili přímo tam s jeho náhradní rodinou, kterou jsme si okamžitě stihli zamilovat a včerejší odjezd od nich obrečet. Momentálně už se nacházíme v Chicagu a pokud Vás zajímá detailnější info, tak pojďte číst dál.

Ten cestovní den byl dost šílenej a byl by i bez časovýho posunu, kterej tomu nasadil korunku. V Praze na letišti jsme museli být ve 4 ráno a první let byl do Amsterdamu. Tam byl konečně čas na povzbuzující kafe a následně jsme pokračovali na let do Detroitu.

Ten trval 8 a půl hodiny a byl nadočekávání v pohodě. Koukala jsem na filmy, třídila fotky v notebooku, spala a jedla - protože to jídlo!! Neskutečně mě překvapilo, jak dobrý a kvalitní bylo občerstvení, který bylo mimochodem asi každý dvě hodiny :D

Protože jsme tuhle kvalitu vůbec nečekali, měli jsme s sebou i vlastní svačiny. A i ty padly :D. Tohle je třeba slaná Vivo Barka s příchutí sušených rajčat. Příjemná změna od všech těch sladkých proteinovek!

Poslední let nás potom dopravil do Des Moines - kam podle pána u imigračního pohovoru NIKDO nejezdí - kde už nás čekal brácha a jeho americká rodina a po dlouhým objímacím vítání a představování nás odvezli další hodinu cesty do jejich domova. Bylo to celý hrozně zvláštní, bejt v takovýhle skupině a brácha měl na následující tři dny oficiálně dvě mámy, protože dostával současně stejný pokyny v češtině od mamky a v angličtině od náhradní mamky a bylo to fakt vtipný a roztomilý. Poseděli jsme s nima, navečeřeli se a šli spát pomalu ještě za světla, protože ten časovej posun nás odrovnal a byli jsme uplně KO. Další den jsme měli poměrně nabitej program, byli jsme si projít bráchovu školu, která byla první z mnoha věcí, co už mě stačily šokovat.

Tahle OBROVSKÁ a moderní škola je škola pro pouhý 4 maličký spádový města. Všechno je tam veliký, luxusní a dokonale americký. 

Brácha se za ten rok nafoukl o 15 kilo, takže ten malej kudrnatej mladší sourozenec už je uplně pryč!

Tohle a ty následující fotky jsou další místo, který mě kompletně šokovalo. Schválně si to nejdřív prohlídněte a hádejte, co to asi je.

Je to kostel. KOSTEL, chápete? Já to doteď nějak nepobírám!

Večer jsme se pak s bráchou vypravili do fitka a dokonce jsme to měli s odvozem domů a já jsem ochutnala nejlepší čokoládovej protein na světě, kde vůbec nebyl ten chemickej ocas, co mi u většiny proteinů dělá zle. Byla jsem teda pořád strašně unavená, takže jsem se šetřila a měla hlavně kardio a pár cviků na zadek a záda.

Tohohle gekonka jsem si zamilovala na prvni pohled a dokonce jsem si ho poslední den i pohladila bez toho aby mě kousnul, jako prý kouše všechny ostatní!

A po večeři jsem neodolala skvělýmu cheesecaku s čokopolevou a ovocem <3

V noci jsem se zase probudila někdy kolem třetí a po hodině zase usnula. A na vlastní kůži tak poznávám, co to je jetlag a jak dlouho tělu trvá přehodit režim a byť se sebeunavenější, stejně se v noci budí v čas, kdy by se budil ve svý domovině. Ráno jsem si dala tenhle moc dobrej jogurt a vajíčkovej muffin s celozrnným toustem, pobalila jsem si věci a rozhodla se, že si půjdu před dlouhou cestou autem ještě zaběhat.

25 stupňů v devět ráno, všude ticho a krásný domečky. Ideální místo na běhání!

No a po cestě do Chicaga nás táta donutil zajet do Československýho muzea. Prošli jsme ho a jako nejlepší zážitek z něj jsme vyhodnotili pokec se starou průvodkyní, která byla uplně vedle z toho, že jsme fakt Češi.

Kromě samotnýho muzea jsme si prošli i celou českou vesnici, který byla ale v dost bídným stavu a tak jsme si tam radši ani nedali kafe. Takovej klasickej hood :D

Po pěti hodinách jízdy jsme se ubytovali na kraji Chicaga a šli hledat restauraci na večeři. Po cestě jsme se totiž stavovali ve fastfoodu Wendy's, na kterej jsme slyšeli chválu, ale byli jsme z toho tak zhnusený, že jsme si řekli, že žádnej fastfood už prostě ne. Večer se nám naštěstí podařilo kousek od hotelu najít Texas Roadhouse, kterej mi pro změnu vyrazil dech.

Museli jsme si chvíli počkat na místa, ale rozhodně to stálo za to!

První totálně americký jídlo a zároveň nejlepší steak jakej jsem kdy měla. K němu ještě žebra, steakové hranolky a vařená zelenina. NEJ-LEP-ŠÍ.

A tohle? Snídaně all-day-long máme i v Praze, ale 24hodin? To už je jinačí level :D

Musím říct, že jsem zatím ze všeho uplně unešená, mám oči dokořán a na rtech širokej úsměv. Je skvělý bejt zas po takový době celá rodina pohromady, každou chvíli brečíme smíchy a užíváme si, že jsme spolu. A taky jsme ze všeho vyjevený a brácha se tím ohromně baví, protože už je na to za ten rok na všechny zvyklej. Tím bych to dnes ukončila a v příštím článku Vám ukážu naše dny v Chicagu, tak mezitím poctivě sledujte instagram a hlavně snapchat (domlukasova).