STĚHUJEM SE - PRVNÍ FÁZE IKEA

Sedím v dodávce, která se mnou hází ze strany na stranu, nervózně si žmoulám palec a snažím se soustředit na muziku z rádia. Kuba na mě ze sedadla řidiče doráží a diví se proč nemluvím. Nemluvím, protože jsem nervózní jak blázen. Jsme na cestě do Ikey, na první velkej nákup do našeho novýho bytu. Našeho velkýho bytu. Z garsonky do 3+1. Nemáme skoro žádnej nábytek a musíme si toho spoustu koupit. Nikdy jsem v Ikee nebyla na velkým nákupu, vždycky jen nějaký dekorace a různý blbinky jako asi většina lidí. V Olomouci se mnou zařizování bytu řešil taťka a se vším mi pomáhal, do Prahy mi všechny věci převezl a ještě mě vzal po cestě na jídlo. Tohle všechno mi běží hlavou a já přemýšlím, jestli to tentokrát vůbec sami zvládneme. Jak se to vůbec v Ikee dělá? Dokážem koupit správný věci? Najdem je? Dokážem je naložit do auta a vytahat do novýho bytu? 

Panebože, vždyť nemáme ani krabice, co kterých dám ty tuny hader, co se mi povedlo v garsonce nashromáždit? 

Nemáme nic, jen byt vzhůru nohama, bordel všude a v tom novým navíc spoustu neodvezenýho stavebního materiálu, starý dveře a lustry.

Jak se zapojuje internet? A televize? Kde tam budu chodit na poštu? 

Všechny tyhle otázky se mi přetlačujou v hlavě o pozornost a já si ne a ne uvědomit, kdy jsem z toho strašnýho těšení na tenhle nákup a tuhle etapu, přesunula k tomu stresování. Snažíme se s Kubou vymyslet taktiku, jak to celý uděláme, parkujem a noříme se do toho.

Procházíme celou Ikeu, v každým koutku trávíme hodinu, fotíme a opisujem si všechno, co jsme našli nově i to, co už jsem měli vyhlídnutý online, dohadujem se, představujem si, jak by to vypadalo a řešíme problémy, jestli je tahle cena na pracovní stůl moc vysoká nebo ne - jak má tohle člověk vědět, když tyhle věci nikdy nekupoval?! Zasekávám se v oddělení kuchyní, přestože kuchyň je to jediný, co hotový máme a Kuba mě nenápadně bere za ramena a postrkuje dál. Zdržuju, já vím.

Objevuju svůj vysněnej toaletní stolek, Kuba hbitě natáčí instastories a dělá si ze mě legraci. Najednou jsme uplně uvolnění a užíváme si to. Ukecávám ho na oldschool toaletku z následující fotky a nakonec si ji teda nechám zakázat a sahám po minimalističtější, krásný a dostačující verzi. Na tenhle svůj koutek se těším strašně moc, protože si ho přeju už několik let. Nejradši bych teď šla pro nějakou vázu, kytku, organizéry kosmetiky a zbytek bytu uplně pustila z hlavy. Kuba ze mě roste, ale radši mlčí, protože je rád, že mi zvládl rozmluvit "tu příšernost".

Při pohledu do jakýkoliv ukázkový místnosti si uvědomuju, jak nádherně to oživujou kytky a umiňuju si, že budeme mít v každý místnosti nějakou a že se naučím, jak se o ně starat a už mi žádná neumře. 

Populární ušák mají snad všichni a já ho samozřejmě potřebovala taky. Nad barvou jsem přemýšlela už pár týdnů, chtěla jsem khaki, v reálu jsem si zamilovala tenhle žlutej, ale nakonec jsme sáhli po klasickým šedým, abychom si barevně vyhráli jen v detailech a dekorování. 

Stolečky do obýváku probíráme v průběhu celý návštěvy Ikey, nemůžem se shodnout na tvaru, velikosti a vlastně ani využití. Nakonec se oba zamilujem do tohohle konkrétního double stolku, ale díky ceně ho tam prozatím necháváme, achjo. Já ale sázím, že ve finále si ho stejně pořídíme...

Největším problémem je skříň. Mám hodně věcí a ještě víc požadavků na to, jak má skříň vypadat. Bojuju za to, abychom vybrali tu otevřenou variantu, která je prostě přidělaná na zdi a Kuba mi tak dlouho opakuje, jak je to nepraktický a jak se na to bude prášit, že to nakonec vzdám a vyberu místo toho nejkrásnější (a taky dost možná nejdražší) uzavřenou skříň v celý Ikee. Opět si to necháváme uležet, vyfotíme ji ze všech stran, vezmem si leták s rozměrama a cenou a se zamotanou hlavou pokračujem dál.

Dřevěná sekce mě dostává do kolen a já mám najednou pocit, že vůbec nechci šedo-bílej interiér, ale samý dřevo.

Je tady tak útulno a příjemno, že se mi vůbec nechce odejít. Slibuju si, že nějakej dřevěnej koutek si tam udělám - jen ještě nevím kde a k čemu mi asi tak bude sloužit :D.

Projdeme celý horní i dolní patro, paměť v telefonu praská ve švech, protože všechno, co se nám líbilo, se fotilo z dálky a pak taky cedulka s informace, kolik to stojí a kde se to nachází ve skladu. Uchození a hladoví si vystojíme neskutečnou frontu na masový koule a u jídla probíráme horem dolem každou vyfocenou věc a domlouváme se na tom, kolik věcí jsme schopni odvézt na jeden zátah a vyvléct do bytu. 

A jedem další kolo. Nahoře i dole. Přece to musíme mít pořádně promyšlený a online to jednoduše nebylo ono. V sekci dekorací umíněně beru aspoň plyšový srdíčko, protože to moje srdce pláče, že nemůžu nasbírat plnej košík těch kouzelných serepetiček, co jsou na každým rohu v celým spodním patře. V samoobslužným skladu se rozdělujeme a každý nabíráme tolik, co se nám na vozík vejde. S dvěma plnýma a sakra těžkýma dojedem ke kase, kde na nás prodavač hledí se zděšením v očích - samozřejmě jsme ty věci nerovnaly tak, aby měly kódy u sebe a daly se markovat - protože už dopředu ví to, co my vidíme o pár vteřin pozdějc, kdy už leze po zemi a snaží se najít každej ten ukrytej kód. Za kasou si ještě vytváříme kartičku Ikea Family, protože jsem si vybrala přehoz, na kterej je s kartičkou poloviční sleva, takže jestli jsme se doteď necítili jako ostřílení stěhováci, s kartičkou v ruce už je to tutovka. Nakládáme věci do auta, nic nerozbijem a dospělej pocit z nás opadá ve chvíli, kdy si na prázdný (placatý) vozíky při vracení dovnitř naskakujeme, jezdíme a málem si rozbíjíme držtičky. Nebo aspoň já. 

Humor nás přejde už jen jednou a  to ve chvíli, kdy zjistíme, že křeslo v krabici neprojde ani futry u hlavního vchodu do baráku. Rozebíráme tedy venku krabici a křeslo neseme veleopatrně nahoru rozbalený. Je to vtipný. Ale aspoň se dá říct, že první větší zádrhel jsem zmákli!

Uuuuf, první kolo je za náma. Zvládly jsme to. Máme gauč, lampu, pracovní stůl a židli, věšáky s ramínkama, plyšový srdíčko a pár dalších věcí. Přes týden si necháme rozležet tu skříň, vyberem jídelní stůl a začnem balit naši garsonku do krabic a modrých Ikeáckých tašek. Jsem zvědavá, jak moc velký peklo to bude.

Vím totiž, co se říká - je lepší vyhořet, než se stěhovat - tak doufám, že to neplatí. Vyhořet bych totiž fakt nechtěla!!!