VÝKŘIK DO TMY

Ležím zachumlaná v naší dvojitý peřině a vcelku nevšedně nemám na klíně notebook ani v ruce telefon, ale jsem začtená do knížky, kterou jsem načala už v létě. V zámku zašramotí klíč a můj blonďáček je doma. Byl s kamarádem na víně a domů se vrátil o půl desátý, haha, je boží. V očích mu plápolaj čertovský ohýnky, protože normálně nepije vůbec. Je roztomilej a usmívá se na plnou pusu. Před hodinou jsem přišla z jógy a od tý doby ležím v posteli, takže si ze mě samozřejmě dělá legraci. Rychle si ale lehá ke mě a já se k němu jako obvykle tulím a vdechuju jeho vůni.

V tom okamžiku mám pocit, že mi neznámá síla tlačí na hrudník a já se spíš dusím než cokoliv jinýho. 

Srdce se mi propadá a celý tělo mi ztuhne. Cítím tělo a dech nasáklý vínem. Víno. Vůně, která mě během zlomku vteřiny hodí do stavu, kterej jsem nezažila už rok a půl.

Ten jeden jedinej smyslovej vjem mě přenese do ne-až-tak-dávný minulosti a já mám pocit, že se zase něco opakuje, že mě zase čeká obvyklej kolotoč slz, přemlouvání, ujišťování. 

Vůně vína, kterou je Olomouc prosáklá a která je palivem všech šílených nočních akcí, kterými Olomouc žije. Vůně, kterou jsou mívala spojenou se skvělejma akcema a spoustou smíchu, která se ale časem přehoupla v připomínku několikaměsíční noční můry, desítky probrečených nocí na zemi v koupelně. Tisíce prosebných zpráv, bezcílných nočních procházek parkem a zoufalou snahou pochopit, co se děje v hlavě druhýho člověka. Beznaděj a pocit nedostatečnosti. Všechny ty krizový momenty, o kterých jsem si myslela, že jsem už dávno vytěsnila.

Oblečení létající do tašky a známý rychlý trhnutí zipem, když se taška zavírá. Bouchnutí dveří. Noc a třískot dřeva z kytary rozbíjející se napadrť o strom, co zrovna stojí poblíž. 

Momenty, který se zaryly mnohem hloub než tetovací jehla a kterým evidentně pořád stačí strašně málo k tomu, aby se prodraly na povrch. 

Jak málo stačí. A já se urputně snažím přesvědčit svojí hlavu, že ten kluk, co vedle mě leží teď, je to nejlepší co mám a že bych se měla sakra rychle zklidnit, je to jen víno, proboha! Srdce mi ale buší pořád stejně rychle, protože smyslovej vjem prostě nepřelstíš. A je jedno, že to nedává smysl...