JEDNA SEBEREFLEXE NAD CAPPUCCINEM

Konečně ze mě spadl jeden velkej stres jménem "odevzdání diplomky". Sedím v Coffee Roomu a usrkávám sojový cappuccino a v duchu se sama na sebe šklebím, když si přehrávám svoje reakce ve včerejší krizovej den. Ten měl bejt totiž uplně v pohodě. Začalo to ale hned tím, že jsem ráno zmokla až na kost po cestě do výrobny Medovníku, kde jsem měla photosession a když je to hned od rána blbý, tak se to prostě táhne celej den, to už bych mohla vědět. 

Z Medovníku jsem běžela do školy na poslední konzultaci s vedoucím se suverenním předpokladem, že tu diplomku odevzdám den před termínem a zítra se budu potajmu smát tomu davu, co bude od rána stepovat na studijním zatímco já budu ještě v posteli. Vedoucí byl strašně v pohodě, pochválil mě za včasný reakce, dobrou práci a extra super téma. Když mi začal dávat rady na obhajobu a jedním z tipů bylo, že si mám hlavně znova projít ty knihy, ze kterých jsem čerpala, protože se mě můžou ptát třeba na takový věci, jako je barva přebalu..... "Přebalu?!" Tady se píše začátek série mých geniálních reakcí. 

Popřál mi hodně štěstí a poslal mě k tajemnici katedry práci odevzdat. Fronta šla strašně pomalu a navíc většina lidí s diplomkama v ruce zas vycházela místo aby se tam nechala odevzdaný. Každej měl něco špatně a lidi z frotny postupně odcházeli a dodělávali něco, co už chybělo někomu jinýmu. 

Já stále nad věcí. Určitě mám všechno správně.

"Slečna Lukášová, hmmm, tak ukažte.... A kde máte anglickej název?" "Anglickej název?" "No ano, to tam musíte mít, bylo to v šabloně. Já to takhle od vás nemůžu převzít." "Nemůžete?" "Musíte si to skočit nechat předělat." "PŘEDĚLAT?"

Capslock si přehrajte jako zděšenej tón. Tisk tý práce mě už do tý doby stál skoro dva a půl tisíce a já to mám jít předělat? Asi jak? Zpocená až za ušima se teda zase zvedám a přemýšlím, co budu dělat. Rozhoduju se, že v rámci svýho psychickýho zdraví se nejdřív zklidnim, zajdu si s Nikčou na kafe a pak až se znova vypravím do copy centra. Když tam k večeru dorazím, mám pocit, že už jsem zase ledově klidná, prostě mi nějak tu jednu stránku vyseknout a vložej novou - no big deal, jsou drahý jak blázen, tak snad něco i uměj ne. Pán, co mě dostane na starost se ale nad mým "vyseknout a vložit novou" docela baví a vysvětluje mi, že to takhle lehký není, že se to musí celý rozvázat, 2 termovazby se budou muset udělat nový a ta pevná vazba může při převazování prasknout. "Prasknout?!"

Prý se to může stát a taky nemusí. A tak 15 minut čekám na výsledek a hádejte co? Mám dojem, že to ani nemusím psát. Pán se ke mně blíží se zkroušeným výrazem a celá vazba je na hřbetu prasklá. Zmůžu se jen na potichý "Aha" a pak na "Co s tím? Já nemám čas nechávat dělat novou vazbu? Nešlo by to třeba slepit vteřiňákem?" Na chvíli si měníme role a pán mi vykuleně odpovídá stylem, kterým já dnes reaguju celý odpoledne: "Vteřiňákem?!" a jakmile odchází dodělat ty dvě další verze, celá se rozklepu a tečou mi slzy, který se snažim rychle odklidit, protože přicházející lidi na mě koukaj fakt divně. Nedivim se, taky jsem ještě neviděla v copy centru někoho brečet. Vím, že to není jen o tom, že mi praskla vazba, spíš to na mě prostě v tuchvíli všechno padlo a bylo to třešinka na dortu, kterej jakoby se mi rozplácl přímo do obličeje. Poslední dny plný stresu, pochyb o sobě, o tom co vlastně dělám, že nic nedělám naplno, že teď nemám žádnej zápal a že mi chybí strašná spousta lidí, se kterými jsem se bůhvíproč odcizila. Prostě... Tak.

__________________________________________________________

V duchu se proplesknu, nasadím masku klidu, zaplatím, letím do papírnictví pro vteřinový lepidlo a jedu domů. Bouchnu dveřma, Kubu sotva pozdravím a padám do postele s peřinou přes hlavu. Kuba je v mžiku u mě a já v mžiku zas brečím. Po chvíli se uklidňuju, dávám Kubovi poničenou diplomku, vteřinový lepidlo a radši se nedívám na to, jak to půjde. Asi to ale jde, protože za chvíli přede mnou leží vazba jako nová. Pokud to teda nezkoumáte detailně. A víte co? Dnes ráno to na katedře nikdo nezkoumal. Byla jsem tam první, měla jsem anglickej název a splněný všechno, co mám mít a tak ode mě tajemnice práci s úsměvem převzala a popřála mi hodně štěští u obhajoby. Při odchodu na mě pak dýchla myšlenka, že bych se měla hodně rychle pustit do státnicových otázek, ať se z toho za pár týdnu nezbláznim, ale řekla jsem si, že ještě do konce týdne zůstanu v klidu a užiju si to, že chvíli "nic nemusím". A tak jsem teď dopila to dobrý kafe, dojedla poslední sousto avotoastu a vyrazím do práce. A pak 4 dny volna, yes!