PRVNÍ DÍL ZE SÉRIE JÁ A MŮJ JOB

Když jsme včera ráno s naším oddělením seděli na poradní snídani, kterou jsem zorganizovala já, aby to nebyly pořád dokola večeře, napadlo mě, že bych vám konečně mohla napsat o tom, jak jsem vlastně prožívala celej ten nástup do pořádný práce.

Když jsem se stěhovala do Prahy a nastupovala na kombinovaný studium, věděla jsem, že budu mít najednou strašně volnýho času a chtěla jsem ho všechen věnovat blogu. No...Tahle, věnovala a asi to v tu chvíli bylo i správný, podařilo se mi ho hezky rozjet. Ale veškerej svůj čas jsem trávila po kavárnách, občas někde vyfotila outfit a chodila cvičit. Žila jsem si takovej ten svůj život rozmazlenýho dítěte moderní doby, nějaký peníze jsem měla samozřejmě od rodičů, nějaký si vydělala blogem a většinu rovnou utrácela. Účet jsem sosala klidně i do poslední stokoruny a mohla si na konci měsíce nadávat sebevíc, prostě jsem si najela na určitej pražskej standart a to nebylo levný, nenene. Chtěla jsem se dorovnat všem blogerkám okolo, mít pořád nový věci, objevovat nový místa a tak. Od našich jsem pak logicky cítila čím dál větší tlak na to, abych se vzpamatovala a abych si našla nějakou práci. No a ve chvíli, kdy jsem si k tomu konečně došla i sama, protože jsem se samým volným časem nudila, se zrovna konal Digijobs. Digijobs je veletrh pracovních příležitostí v digitálním marketingu a mně přišlo, že by bylo fajn to tam omrknout a zjistit, co je vlastně za možnosti. Životopis jsem měla plnej hlídání dětí, učení krasobruslení a taky teda toho blogování. Což se po chvíli ukázalo jako fakt skvělá věc. Pár stánků jsem sice prošla bez zájmu z mý strany i ze strany lidí uvnitř stánku, ale před jedním veselým žluto-oranžovým jsem se sekla na trochu dýl a nakonec to nebylo ani tak kvůli těm makronkám, co tam nabízeli. Byl to stánek Sun Marketingu, kde jsem se dala do řeči s milou dlouhovlasou slečnou, která "mě prostě od pohledu zná, ale neumí si mě zařadit". Za tři dny jsem šla na první kolo pohovoru, za další týden na druhý a za další týden jsem nastoupila. 

Co vám budu povídat, byla jsem v jednom velkým nervu, nic jsem pořádně neuměla, nevěděla jsem, co se po mě chce, do čeho jsem se to pustila a proč vlastně. Hlava mi šla kolem a nebudu lhát, když řeknu, že jsem první dny odcházela se slzama na krajíčku a leckdy i mnohem dál než jen na krajíčku. Bylo toho na mě moc, příval informací, lidí a požadavků. Přestože se mi všichni okolo snažili pomoct, pro mojí pohodlnou a ještě trochu dětskou duši to byl nápor jako blázen. Asi to zná každej, kdo má první nástup do práce za sebou. Já jsem navíc šílenej introvert, hlavně v obležení nových lidí a ještě víc, když si sem nejistá. Nedokázala jsem se teda skoro s nikým bavit, ze společných obědů jsem byla nervózní a přemýšlela, jak bych se z toho mohla ještě vykrouti, haha. Jsem cíťa, vždyť vy to víte. Jenže jak šel čas, začala jsem se cítit dobře. Dostala jsem svoje vlastní klienty (kteří byli od začátku uplně nadšení!), dala dohromady několik povedených blogerských kampaní a začala si strašně užívat, že jsem součástí onlinu i z druhý strany, ne jen jako blogerka, ale i jako někdo, kdo blogery oslovuje.

______________________________________________

V prvních pár měsících pro mě bylo nemyslitelný si na práci vzpomenout doma. Práce pro mě skončila ve chvíli, kdy jsem si pípla odchod. Chcete vědět, jak je to teď? Nemizím z kanclu ve chvíli, kdy odbije poslední povinná minuta, naopak. Zůstávám na workshopy nebo si v chill out zóně píšu články na blog. Večer si u seriálu otevírám pracovní rozhraní a koukám, co je novýho. Na Facebooku kontroluju komentáře u klientů (zatímco na svůj blogovej facebook zapomínám, ehm) a na Instagramu si fotím reklamní příspěvky, který se mi fakt líběj nebo jsou naopak naprosto strašný a hodilo by se zkusit toho klienta získat pro sebe. V tramvaji čtu místo blogů marketingový online magazíny, abych byla v obraze a místo vymýšlení výmluv na firemní akce si je s radostí píšu do diáře.

______________________________________________

Jako mávnutím kouzelnýho proutku se ten introvert ve mě uklidil do pozadí a nechal mě se kamarádit s kolegama. Užívat si společný chvilky, být sama sebou, smát se a nebát se, co když něco pokazím. Nevím, jaký vztahy panujou v ostatních firmách nebo konkrétně reklamních agenturách. Nevím a je mi to celkem jedno, protože v Sunu to máme boží. Kromě spoustu milých drobností jsou to třeba fakt různorodý aktivity, výlety a hlavně ty lidi. Stačilo se jim trošku otevřít, nezavírat se do svý obranný ulity a rázem to všechno šlo. Jen to chtělo čas, tak už to asi lidi mýho ladění mají. 

Takže to jsem vám chtěla říct. Že to nebylo od začátku růžový, že to nebyla akce sem a akce tam, jako je tomu teď. Byla jsem z toho špatná, cítila se nejistě a bála se. 

Jenže jsem to nevzdala a naučila se v tom chodit. 

Psychicky mě to strašně moc posunulo. Celej můj život to strašně moc posunulo a já tím chci takhle závěrem říct prostě jen to, abyste věci nevzdávali a nezahazovali jen proto, že je to těžší, než jste si mysleli. Protože časem se to zlomí a půjde. A bude to pocit k nezaplacení.

No a aby to nebylo jen takhle rádoby deep, ukážu vám samozřejmě i to, na čem jsme si na tý včerejší snídani pochutnávali. Byli jsme v Bistru Proti Proudu a protože nás bylo 11, ocitlo se nám na stole spousta rozličnýho jídla. Některý se teda stačilo sníst dřív, než jsem vytáhla foťák, ale většinu jsem zachytit stihla a vy se tak můžete nechat naladit na svou příští návštěvu tohohle karlínskýho skvostu. A vemte s sebou třeba právě kolegy, jo? :))

Levandulovo-borůvková limonáda a aperol. O půl desátý ráno. Nojono, tentokrát jsem v tom dokonce byla nevinně!

Sázený vejce a bagetka s hráškovým pestem.

"Rozmazlená" vejce v porcelánu s parmezánem.

Pohanková palačinka s riccottou.

Míchaná vajíčka s čedarem.

A to nejlepší nakonec - francouzské tousty s vanilkovou omáčkou a slaným karamelem. NEJLEPŠÍ!

Tak utřete sliny, zapamatujte si, co si příště budete chtít objednat a dejte mi do komentářů vědět, jak jste to se svojí první prací měli vy, jsem strašně zvědavá!