Jsou dny, kdy se fotím a nechám fotit strašně ráda, baví mě to a užívám si to. Čím dál častějc se ale uchyluju na druhou stranu foťáku a cejtím se tak mnohem bezpečnějc. Nemusím nikomu ukazovat, co zrovna dělám, když nemám potřebu to někomu říkat, nemusím se usmívat, když zrovna nemám čemu, nemusím vypadat vesele, protože zrovna chci předat nějakou pozitivní message.
Ráda fotím ostatní lidi, jídlo, věci, v podstatě cokoliv, jen když nejsem středobodem já. Když můžu ty svý věci nechat schovaný někde v pozadí a do popředí vyslat něco uplně jinýho.
A tak jsou dny, kdy se plně věnuju práci, tvořím obsah pro klienty a místo pro sebe s naprosto mě to naplňuje. A uklidňuje. Jsou to vlastně chvíle, kdy uplně pustím z hlavy jiný povinnosti a věci co si řeším já za sebe nebo já sama v sobě a přestože jdu po takovým dni domů dost utahaná, psychicky jsem vlastně skvěle odpočinutá, proto jsem si od svý hlavy dala tak trochu pauzu. A to člověk při blogování jako takovým prostě nezažije. To je to, proč jsem strašně ráda, že jsem začal pracovat a že jsem to nevzdala, když to bylo ze začátku krušný.
No ale vedle toho jsou samozřejmě i ty dny, kdy bych vám nejradši řekla všechno v tu chvíli, kdy se to děje, kdy mám jednu akci za druhou, kdy s holkama nafotím za jeden den materiálu na několik článků, kdy hýřím nápadama a diář si zaplním akcema a schůzkama na dva týdny dopředu. Chvíle, kdy se usmívám na plnou pusu a sním o tom, kam až se tohle může vyšplhat a jak skvěle se celá blogová scéna vyvinula a kolik možností díky tomu mám.
A víte co? Tyhle svý dva módy mám strašně ráda a hrozně si je užívám. Je to různorodý, občas trošku pomatený, občas se v tom plácám a nevím pořádně co se sebou, na co se soustředit víc a co je pro mě vlastně ten pomyslej vrchol, kam se chci dostat. Jsem to ale já a věřím, že se s tím spousta z vás ztotožní a že nás občas v tom svým životě plave víc...
Jak to máte vy, pokud taky blogujete a jak to máte vy, co neblogujete? Vnímáte to celý trochu jinak nebo je to podobný?
Jak to máte vy, pokud taky blogujete a jak to máte vy, co neblogujete? Vnímáte to celý trochu jinak nebo je to podobný?
Pro mě jsou lidi, co se pořád jen fotí, zahledění dosti do sebe nebo se mají minimálně hodně rádi. Nebo jsou s něčím naopak nespokojení, pokud musejí své pocity a fotografie stále publikovat na internetu. Ano, inspirace je jedna věc, ale cizí hlava (nebo teda i oblečený a neoblečený tělo) mě prostě teda moc neinspiruje:D Já nic nefotím kromě zážitků z cest, nemám instagram a jsem spokojená. Inspiraci a počtení hledám v novinách, knížkách nebo u lidí kolem sebe :) Důležitý je pro mě dělat, co mě naplňuje a ne žít v digitální realitě, která vlastně reálná není.
OdpovědětVymazatKedysi som bola veľmi “photo-shy” osoba. Nerada som sa fotila, nevedela som sa tváriť, stále som rozprávala, nevedela som čo s rukami (s tým mám stále trochu problém) a bola som tá čo fotila ostatných či už niekde pri pamiatkach alebo len tak. Keďže ma baví móda a chcela som na svojom malom blogíčku postovať aj príspevky tohoto súdka vedela som, že to bez pozovania pred foťákom asi nepojde. Začiatky boli ťažké lebo ak chcem aby som na fotke pôsobila confident v skutočnosti tak musím pôsobiť 3x viac. Dnes sa už cítim lepšie. Nevadil mi nepríjemné pohľady ľudí, ktorý sa čudujú prečo sa tá koza fotí v strede námestia. (Hahah) ale musím s tebou súhlasiť sú dni keď chcem zalietať do svetrového kráľovstva a nechcem aby sa na mna niekto dlhšie pozeral nie to ma ešte fotil.
OdpovědětVymazatxxAlexandra MS ALWAYS LATE
Jsou dny kdy se ráda fotím, klidně i selfiečka, protože mám dobrou náladu, nebo jsem se dobře namalovala a chci aby to ostatní viděli, nebo alespň já v mobilu:D. Někdy náladu nemám, foťáku se vyhýbám obloukem, nechci aby mě kdokoliv fotil a nebo pokud chci nafotit outfit, protože vím, že tohle je zrovna super kombinace a chci ji mít zaznamenanou a nemám zrovna náladu, tvářím se hrozně kysele.
OdpovědětVymazatTaké ráda fotím, nejčastěji výlety, přírodu, občas blbosti... :)
Somethingbykate
Tak v tomhle určitě nejseš sama. :) Mám to podobně a přijde mi, že to tak má většina lidí, jen ta hranice není mezi prací a blogem, ale mezi jinýma dvěma věcma. Já to mám jako práce - přestavba auta, kamarádky zase práce - přestavba bytu. Prostě nějakej velkej projekt, pro kterej se občas šíleně nadchneš a občas od něho potřebuješ mít pokoj a dělat normální věci jako normální lidi. :D
OdpovědětVymazat