KDYŽ DĚKUJU NESTAČÍ

Je 25.10. a já mám zase náladu pod psa, nic se mi nechce, jsem demotivaná a smutná. Do toho zjišťuju, že skončily nominace v již tradiční blogerské soutěži - Czech Blog Awards - a začíná hlasování do TOP10. V rámci svý zvědavý palice a tý masochistický části mýho já se jdu podívat, jak letos vypadá naše lifestylová kategorie a když zjišťuju, že je v ní přes 150 blogů, z nichž spousta je uplně skvělá, padá mi nálada ještě hloubš pod bod mrazu. Tak nějak automaticky tuhle soutěž připisuju na seznam věcí, který mi za poslední měsíce nevyšly. A ten seznam je, moji milí, pěkně dlouhej a nečte se mi vůbec příjemně. Snad ze zvyku nebo ve chvilkách, kdy jsem líp naladěná, vám nasdílím odkazy a poprosím o vaše zapojení se do hlasování.

A pak, kdykoliv se mi soutěž připomene, přemítám v hlavě, o co vlastně jde a proč mi to v ní tolik leží. Proč mi tak záleží na tom, být mezi těma deseti ve finále. Proč tolik lpím na něčem, co je tam málo reálný a proč jsem z toho dopředu tak smutná. 

Odpověď nenajdu ani za těch deset dní, kdy hlasování běží a ve čtvrtek už od rána refreshuju stránku, abych konečně zjistila, jak to dopadlo. Pár mých nejbližších, co se v blogovým světě nepohybujou, se mě přes den ptají, jestli to klaplo nebo ne a já s maličkou dušičkou odpovídám, že  se to bude vědět asi až večer. Večer to pak zázračně pustím z hlavy, vykoupaná a v pyžamu lezu do postele ještě před osmou, koukám na seriály a dělám nějakou práci pro taťku. Kolem desátý mi padne oko na záložku s CBA a jen tak spěšně to refreshnu. Jakmile se to začne načítat, ztuhnu, protože vidím, že je tam něco novýho. Že už to tam je. Najednou je mi mega horko a nechce se mi s tou myší hejbat, nechce se mi rozbíjet tu křehoučkou naději, kterou v sobě mám díky tý spoustě zpráv, co mi od vás přišla. Ale jsem zvědavá - nejen na kategorii life, ale na všechny - a tak pomalu, pomaličičku sjíždím dolů a ve chvíli, kdy tam vidím svojí fotku, odhazuju počítač, odhazuju peřinu a házím sebou v posteli nadšením, tleskám do polštáře a nahlas se směju, raduju a nejradši bych otevřelo okno a vykřičela to na celý sídliště - to, že mám ty nejlepší čtenáře na světě a že jsem z toho totálně šťastná. 

"Tobě na tom fakt hodně záleželo, viď?"

Záleželo. No jasně že jo. Vždyť za to přece můžete vy všichni. Jsou to vaše hlasy. Váš čas a vaše neuvěřitelná podpora. Z těch 150 blogů, kterým jste mohli dát hlas, jste si vybrali zrovna mě a já nedokážu poskládat do slov, jak ohromně si toho vážím. Mohla bych vám tady děkovat do aleluja a stejně by to nestačilo. Takže prostě děkuju. Pro mě je tohle výhra. Pokud mi budete chtít dát hlas i v rámci té TOP10 ( tady ), budu stejně tak vděčná, ale jak říkám, pro mě letos byla i tohle zdánlivě nedosažitelná meta, takže... ♥