MÉ INSTAGRAMOVÉ JÁ

"Při projíždění tvýho Instagramu jsem si myslel, že jsi taková ta holka, co má všechno, co ji nic netrápí, co si žije svůj sen a nepouští si k sobě žádný normální lidi. A ono je to vlastně v reálu uplně jinak." I po nějaký době mi tahle věta pořád zní v hlavě a nedá mi spát. Vzdyť já se tolik snažím ukazovat i tu neveselou tvář. Ukazuju věci tak jak jsou a do pozadí se stáhnu jen ve chvíli, kdy mi je zrovna fakt mizerně a anonymové si do mě ještě kopnou. Už to znám, vím jak to chodí a co čekat. Přesto se snažím neukazovat jen to dobrý. Je to děsně zvláštní, jak ty sociální sítě strašně klamou. Jak o vás můžou vypovídat něco uplně jinýho, než se jima snažíte říct. Jak vás někdy vykreslej jako uplně jinou osobu.

Jen proto, že se na fotkách usmíváte a že si pořídíte drahou kabelku. 

Setkala jsem se s tím vlastně i v práci, kdy všichni tak nějak čekali, že budu uplně jiná. Že budu extrovert, že budu všude vidět a slyšet. A že budu namyšlená a povýšená. Asi je to logický, nepočítá se s tím, že někdo, kdo bloguje o svým životě, bude uzavřenej, citlivej a stydlivej. A hele, tady jsem já, jedna Domča, která má všechny tyhle vlastnosti, který byste od blogerky evidentně vůbec nečekali. 

Byly časy, kdy jsem si kolem sebe držela jen lidi, kteří byli stejní jako já. Nebo aspoň co nejpodobnější, co se zájmů týká. Protože to byla moje komfortní zóna. Za posledních pár měsíců jsem uplně obrátila a bavím se spíš s lidma, který dělaj a řešej uplně jiný věci než já. A cejtím na sobě, že jsem mnohem spokojenější, mnohem vyrovnanější a zároveň mám mnohem větší rozhled. Lidi okolo mě mě bavěj jako snad ještě nikdy. Všechno co dělám mě baví víc jak ještě nikdy. Práce, blog, cvičení, všechno. A ne, tohle není článek "o tom, jak šťastná jsem sama, jak se stavím na vlastní nohy a užívám si to". Tenhle článek je o tom, že všechno není tak, jak se může přes Instagram zdát. Je totiž i o tom, že kromě toho pozitivního, co jsem napsala, vám dokážu přiznat i to, že někdy jdu jen tak po venku, do uší mi hraje Spotify a po tváři se mi koulej slzy. To když přemítám nad tím, o co všechno jsem během několika posledních let přišla a co jsem mohla udělat jinak.  Nebo když jsem tak strašně vyčerpaná a tak strašně potřebuju od někoho obejmout. Když usínám a jediný, co držím je růžovej zamračenej plyšák. Když mám pocit, že jdu uplně jinou cestou, než bych možná jít měla. Když se bojím, jestli dělám v životě ty správný volby. Když mám pocit, že se v tom světě ztrácím. Že se sama v sobě ztrácím. Když si uvědomím, že vlastně možná vůbec nevím, kdo jsem a co od života chci. Nebo když přemýšlím nad tím, kolik dveří jsem si už svým přístupem zavřela. 

Ale víte jak, ty zavřený dveře, klidně i zamčený na několik západů, se daj zase otevřít. Aniž byste to třeba čekali. Stejně tak nečekaně potkáte i spoustu dvěří skrz který projdete do neznáma. A buď půjdete dál nebo se vrátíte. Je přece tolik možností. A ne, všechny se prostě nedaj dát na Instagram.