KDYŽ TO TAKHLE POTŘEBUJU

Na hezký světlo jsem naprosto ujetá. Když jdu ráno do práce a venku mhouřím oči proti jemným zimním slunečním paprskům, chytá se mě magická nálada. Nejradši bych šla celou cestu pešky, tak se aspoň hezky loudám, skočím si pro kafe, nasávám jeho vůni a čerpám do sebe světlo, který prostupuje celý město a snaží se vyloudit na tváři úsměvy. U mě se mu to daří. A v tomhle světle miluju fotit. Hlavně teda proti němu, protože to má svý kouzlo. A tak se ho snažím pokaždý využít. Co na tom, že se to světlo nedá takhle zvšeobecnit. Že nesvítí pokaždý stejně, že nepadá ze stejnýho úhlu, že někdy není tak příjemný jako jindy. Že jedno focení nemusí dopadnout jako to předchozí. Že ten nápor foťák občas nezvládne. Že někdy to prostě může bejt totálně přepálený a ani ve Photoshopu to nezvládnu doladit. Protože zpětně to nejde, z těch přepálených částí fotky se prostě nic vytáhnout nedá. Protože tam nic není. 

Jen bílo. 

A když se Alex mračí do foťáku a říká mi, že to podle ní není uplně ono, že by na to šla trochu jinak, jen kroutím hlavou. Já to chci proti světlu. Prostě chci. Přece se nebudu se posouvat do stínu, když tam potřebuju to protisvětlo. 

Pak sedím doma, projíždím fotky a kroutím očima. Možná bych si měla někdy nechat poradit a nejít pořád hlavou proti zdi, protože by to pak mohlo dopadnout jinak, líp. Stejně ale tuším, že to příště dopadne tak nějak stejně, protože taková já jsem. Třeba se ale jednou poučím, kdo ví.

....A teď otázka. Mluvila jsem celou dobu o focení nebo to bylo vlastně celý o něčem uplně jiným?

Kabát, šaty, kabelka - ZARA / boty - VAGABOND via ANSWEAR / hodinky - DANIEL WELLINGTON / šperky - CALVIN KLEIN / brýle - GRANDOPTICAL