STŘIHY

Balím se do svý obrovský peřiny a okamžitě mi padaj víčka. O tvář se mi opírá jedna psí tlapka a v nohách mi leží druhej chlupáč. Je mi tak dobře. A hned co ráno otevřu oči, už po mě skákaj a dostávám jednu pusinku za druhou. Tenhle hlídací týden je jedním z nejhezčích období za poslední dobu. Za poslední měsíc. Dva. Tři. Všude se mnou, pořád přitulený, pořád vyžadující dotek a pozornost - nejsou ti psi náhodou uplně stejní jako já? 

Střih.

V obří plyšový mikině ležím v posteli a koukám do stropu. Už druhou hodinu. Nepohla jsem se ani o centimetr. Možná jsem ani nemrkla. Tak prázdnej pohled u sebe rozpoznávám poprvé a děsí mě to. Snažím se v sobě zorientovat, vždyť já jsem nejvíc emocinální člověk, co znám. A teď jsem dávno chtěla být ve fitku. V telefonu vedle mě mi píplo několik upozornění a já se po něm ani neotočím. Nemám chuť, nemám sílu. Mám hlad, ale nevstanu, abych si něco vzala. Snažím se naladit na tlukot svýho srdce a aspoň něco v sobě probudit. Odblokovat se? Necítím. Necítím nic. Nic dobrýho, nic špatnýho. Jedno velký děsivý nic. Jedna prázdná holka, která asi vyčerpala všechny pocity. Jakoby na mně seděl balvan, kterej nemám sílu odtlačit a pohnout se někam dál. A tak jen ležím a čekám, jestli se neskoulí sám. A když se skoulí, nejradši bych ho na sebe vlastně položila zas. Možná je to s ním jednodušší. Možná je jednodušší být naprosto prázdná a zablokovaná.

Střih.

V ruce křečovitě držím mikrofon a koukám do prázdný místnosti na 80 vyskládaných židlí. Ty se během pár minut zaplněj lidma. Co jsem si to zase vymyslela? Na co jsem to zase kývla? Proč svojí komfortní zónu nepřekračuju postupně? Proč se buď válím hezky v pohodlí nebo přes tu hranici skočím povedenej skok do dálky? Nádech, výdech. To půjde. Vždyť začínám tématem jídla a pití, to se nedá zkazit. Před prvním slovem hledám v publiku pár známých tváří - všechny se na mě povzbudivě usmívaj. A o tři hodiny později se usmívám i já a pomyslně se plácám po rameni. Tohle se zvládlo. A příště to bude ještě lepší, uvolněnější. Tohle se prostě musím naučit.
  

Střih. 

Sedím u Kristýny na posteli, ucucávám slaďoučkou Pálavu a guacamole vybírám z mističky Pringleskama, protože Nachos neměli. Pusy nám jednou o sto šest, drbem jednoho přes druhýho a shodujem se, že je to vlastně všechno hrozně fajn. Nový lidi, nový zážitky, nový výzvy. Trocha řádění a spousta věcí před náma. Single holky. Bavím se. Nikdy jsem tolik času s kamarádkama netrávila. Trošku mě mrzí, že jsem o tohle všechno tolik let přicházela. 

Střih.

Před sebou mám výhled na celou Grébovku a na obličej si nechám svítit zapadající sluníčko. Nevnímám nic a nikoho kolem sebe a s přimhouřenýma očima vstřebávám ten moment. Město zahalený do lehký narůžovělý mlhy, studenej zimní vzduch, vinnej sad a opuštěnej altán. Tohle místo je neskutečně kouzelný. Mohla bych tady stát opřená každej, každičkej den a jen koukat do dáli. Na Prahu. Na Prahu, která je nádherná a má toho tolik co nabídnout, když člověk chce. Chci?

Střih.

V Groovu před náma přistává 3x Gin Tonic a já si nadávám, že jsem nenahlásila, že chci místo okurky citron. Okurka v drinku, achjo. Přidávají se k nám tři cizinci a konverzace se rozjíždí dost rychle. Jeden je z Vídně a mně se rozsvítěj oči. Ve Vídni je to moje vysněný kluziště. A téma jednoho anglickýho půlnočního hovoru je na světě. Ten kluk je fakt roztomilej a holky na mě nenápadně pomrkávaj. Na požadavek, jestli jim ukážeme, jak to v Praze v noci žije, se chytáme okamžitě a vyrážíme do Dlouhý. Když mě k sobě pak při tanečku v Druhým patře zkouší přitisknout, odtahuju se. Vnímám nechápavej pohled od mojí blondýny, která tančí kousek vedle a snažím se nenápadně zmizet. Vždyť já vlastně tohle nechci. Nechci u sebe žádný lidi. Nechci nový lidi. Nemám na to sílu. Nejsem to já. "Oh Dominika, you are the poison. And you got me." 

Střih.

Hladově se vrhám na bunbonambo, ze kterýho se ještě kouří a láduju ho do sebe. "Tys celej víkend nejedla?" Směju se nechávám se unést tím, co u toho probíráme. Respektive já poslouchám, jím a  on povídá. A já si to v hlavě všechno maluju. Jestli tohle klapne. AŽ tohle klapne. To bude kolotoč. Přesně tohle potřebuju. Nějakou novou vizi. 

Střih.

Jeden krok, druhej, třetí. Zvýšit rychlost. Zvýšit náklon. Nemyslet na to, jestli mi přeskakuje v koleni. Nemyslet na nic. Nádech, výdech. Mikinu zapnout až ke krku a z vlasů smotat pevnej drdol, ať nelítaj okolo. Zesílit hudbu ve sluchátkách, na nejvíc. Koukat před sebe do tmy, která je venku už nějakou tu hodinu. Ignorovat píchání v boku, nepoddat se chvilkový slabosti. Jedna noha míjí druhou. První kilometr. Druhej. Pátej. Soustředit se jen na dech a na pravidelný střídání nohou. A občas si otřít uplně mokrej obličej. Pot? Snad.