Dnešní doba hraje silnejm ženám do karet víc než kdy jindy. Už ne tak jejich vztahům. Jsme zvyklý si všechno zařídit samy. Nepotřebujem, aby nás někdo vodil za ručičku a staral se o nás. Dveře si otevíráme bez přemýšlení a kabát na sobě máme dřív, než se vůbec naše mužská společnost zvedne od stolu. Na diskotéce tancujem radši s kamarádkama a když nám někdo chce objednat taxík domů, automaticky čekáme, že plánuje jet s náma. Na gentlemany už nejsme zvyklý. Je to tím, že už vymřeli nebo tím, že jsme je naučili, že je všechna snaha marná?
Jasně, že to všechno zvládneme samy. Proč by ne. Ve finále se zvládnem naučit i přivrtat garnýže se závěsama, když to bude nezbytně nutný. Jenže musí to bejt opravdu nutný? Nebylo by občas hezký se prostě jen nechat obskakovat? Nechat chlapy, ať jsou chlapama? Ať zaříděj, co je potřeba? Ať pro nás vymyslej program? Ať nám uvařej snídani do postele a ty obrazy ať přivrtaj na stěnu? A nediktovat jim u toho, jak přesně to maj udělat, ale nechat je to udělat podle svýho? Umíme to vůbec? Nemít věci ve svých rukách?
Umíme svoje partnery nechat, aby pro nás dělali všechno to, po čem toužíme nebo jim ani nedáme šanci, protože chceme mít všechno pod kontrolou?
Umíme svoje partnery nechat, aby pro nás dělali všechno to, po čem toužíme nebo jim ani nedáme šanci, protože chceme mít všechno pod kontrolou?
Za poslední rok a půl jsem vyrostla po všech stránkách. Zařídila jsem si hypotéku, koupila byt, změnila práci i pozici, nabrala si spoustu nových projektů v práci i ve svým soukromí, celej byt postupně vybavila, zařídila, smontovala si nábytek a vytvořila si z něj domov. K běhání a fitku jsem přidala tancování a box. Navštívila nespočet seberozvojovejch přednášek, workshopů a diskuzí. Pocítila první mateřský pudy a touhu po rodině. Každá jedna tahle část ze mě udělala jinýho člověka. A nevysvětlujte si to špatně, já jsem za to fakt ráda. Jsem na sebe pyšná a zpětně bych nic neměnila.
Ale víte co? Jsem z toho občas strašně unavená. Občas se totiž ozve ta moje čistě holčičí část, která nechce bejt pořád ta silná nezávislá žena, která je ale ve finále na všechno sama. Nechce dokola nakupovat jen vajíčka, protože je to jediný, co je ochotná sama pro sebe vařit. Nechce chodit na společenský akce s kamarádkama, chce mít vedle sebe partnera, kterej bude pyšnej, že tam jsou spolu. Chce někoho, kdo jí dá každý ráno pusu na čelo a popřeje úspěšnej den. Kdo jí během dne zkontroluje a když bude mít všeho dost, vezme jí na dobrou večeři, kde jí dvacetkrát zopakuje, že to všechno zvládne. Kdo přivrtá ty debilní garnýže a pověsí závěsy. Kdo jí k Masterchefovi nasype mražený maliny (a nebude jí je ujídat). Kdo jí do práce pošle kytku, když mu bude něco líto nebo klidně i jen tak. Kdo jí pevně obejme, když začne vyvádět, protože bude vědět, že to k uklidnění stačí. Kdo s ní vypije flašku vína a pak jí vyzve k tanci. Kdo jí na narozeniny unese - ne na druhej konec světa, klidně jen na kraj města. Kdo občas udělá gesto, který vydá za tisíc slov. Kdo jí nechá jít vlastní cestou, ale zároveň jí ukáže, že ta nejlepší cesta je po jeho boku.
Už jsem asi vyrostla z toho nedat najevo svoji zranitelnost. Tak to tady máte. A řekněte mi, jak tyhle dvě části vybalancovat?
Ale víte co? Jsem z toho občas strašně unavená. Občas se totiž ozve ta moje čistě holčičí část, která nechce bejt pořád ta silná nezávislá žena, která je ale ve finále na všechno sama. Nechce dokola nakupovat jen vajíčka, protože je to jediný, co je ochotná sama pro sebe vařit. Nechce chodit na společenský akce s kamarádkama, chce mít vedle sebe partnera, kterej bude pyšnej, že tam jsou spolu. Chce někoho, kdo jí dá každý ráno pusu na čelo a popřeje úspěšnej den. Kdo jí během dne zkontroluje a když bude mít všeho dost, vezme jí na dobrou večeři, kde jí dvacetkrát zopakuje, že to všechno zvládne. Kdo přivrtá ty debilní garnýže a pověsí závěsy. Kdo jí k Masterchefovi nasype mražený maliny (a nebude jí je ujídat). Kdo jí do práce pošle kytku, když mu bude něco líto nebo klidně i jen tak. Kdo jí pevně obejme, když začne vyvádět, protože bude vědět, že to k uklidnění stačí. Kdo s ní vypije flašku vína a pak jí vyzve k tanci. Kdo jí na narozeniny unese - ne na druhej konec světa, klidně jen na kraj města. Kdo občas udělá gesto, který vydá za tisíc slov. Kdo jí nechá jít vlastní cestou, ale zároveň jí ukáže, že ta nejlepší cesta je po jeho boku.
Už jsem asi vyrostla z toho nedat najevo svoji zranitelnost. Tak to tady máte. A řekněte mi, jak tyhle dvě části vybalancovat?
1) strašná zoufalost, jak jsou ty dnešní chlapi k ničemu, nejsem sama, ale kdykoli je potřeba něco opravit/vykutit, volám firmu, muj domácí intelektuál mi je v tomhle k ničemu, jeho kamarádi a vrstevníci jak přes kopírák, nedá se to vůbec srovnávat s generací našich dokonalých tatínků, kdy v každém z nich byl kousek zedníka, instalatéra, elektrikáře, mechanika, pokrývače ... Kdyby to teda alespoň vynahrazovali těmi pozornostmi, ale co si budem… Tak jsem si tu ulevila, díky :-D
OdpovědětVymazat2) tohle všechno napsat veřejně a jít s kůži na trh, to je pro mě fakt frajeřina, strašně ti držím palce, aby se to proti tobě neobrátilo. Opravdu tleskám a klanim se. Jsou to ty věci, co se nám holkám ve skutečnosti honěj hlavou každej den, ale uklízíme je do krabice "ježiš, hlavně ať si toho na mě nikdo nevšimne" LUCA
Luci, děkuju za komentář. Já se to snažila podat co nejupřímnějc, protože je mi jasný, že s tímhle v sobě nebojuju jen já a je vidět, že tys to pochopila uplně perfektně - já taky se vším vždycky volám tátovi, ještěže je máme. :D
VymazatAle samozřejmě máš pravdu - obrátilo se to proti mě téměř okamžitě. Ale co, ať si v tom kdo chce vidí co chce. Já se snažila do toho jasně dát i to, že ten boj je ve mě samotný, že si uvědomuju, že partnerovi kolikrát vůbec nedám možnost, aby se choval tak, jak vlastně chci, protože všechno vyřeším dřív já a pak se vztekám. Je to s náma holt pěkně složitý. :D
Mluvíš mi z duše, zrovna teď jsem šla k nám do baráku a týpek, co vycházel, se ani neobtěžoval mi ty dveře třeba přidržet, aby se úplně nezabouchly...Nebo příklad ze včera, nesla jsem do práce narozeninovou snídani, ruce plné tašek a kolega z našeho patra mě obešel a pokračoval v cestě dál. Ani ne za minutu mě zastavila KOLEGYŇE a zeptala se, jestli nepotřebuji pomocnou ruku, když toho nesu tolik. Takže můj názor je, že jsme si ty chlapy dost rozmazlily. Většina bere jako samozřejmost, že zvládáme práci, domácnost, vztah, kamarády a někdo i děti. A je mi z toho celkem smutno.
OdpovědětVymazatPrávě, já jsem pak kolikrát uplně v šoku, když mě někdo překvapí tím, že se "umí chovat". Ale jak říkáš, rozmazlily jsme si je samy a jsem moc ráda, že je článek takhle pochopen a že fakt nejde o hejt na kluky. :) Děkuju za komentář.
VymazatSouhlasím s tebou. Poslední dobou se toho ve mně bije opravdu hodně. Jsem žena v moderním světě - to znamená, že musím dobře vydělávat (nejenom pro sebe a za účelem plné skříně hader.. Ale taky na to, až bude potřeba opravit auto, myčku, pračku...taky je třeba platit najem, nákupy, benzín...). Kromě toho, že musim vydělávat se stale ještě setkavam se stereotypem typu "ona je jen ženská, má rozházený hormony, neberte ji úplně vážně", a tak je hrozne těžké si něco prosadit (a to jsem byla vždycky ta poslední, co fandila feministkam a bála se, že ženy jsou znevýhodňovány). Taky se ode mě očekává, abych varila večeře, zehlila, starala se o domácnost naplno, uměla vyřizovat věci, dělala administrativní záležitosti, Objednavala dovolené, volala do autoservisu, vyřizovala pronajem..
OdpovědětVymazatUpřímně si někdy připadám jak robot - koníčky podřazuju všem svým povinnostem a ano, nevadí mi to, jsem zvyklá zvladat spoustu věcí, ale pak jsou dny, kdy chci být žena v domácnosti a vydělávat si jenom na to, abych si mohla nakupovat hadry a kabelky a dělat to, co ženy "mají dělat" - starat se o domácnost.
Na jednu stranu mě moje samostatnost těší, jsem na sebe pyšná, ale na druhou stranu chci být obcas ta paninka, co dělá jen to, co "by se pd ní čeká. "
PŘESNĚ. Děkuju za výstižnej komentář a ráda tě tady vidím. :)
VymazatAhoj Domí, já jsem byla přesně ta žena, co má vše pod kontrolou. Vydělám si na to co chci, jedu kdy chci kam chci. Byla se ve vztazich strašná solistka a myslela dost sama na svoje potřeby. Na to abych byla zajištěná, protože v dnešní době se o mně nikdo nepostará. Né tak jako táta o mámu, jako to bylo dřív... A pak sem potkala kluka, který sice nepřivrtá žádnej obraz, neudělá mi nic k jídlu, ale dáva mi obrovskou lásku a chová se ke mně jako k manželce, rozmazluje mně a plní mi sny v podobě cestování, káviček a zážitků. Takže moje rada je, hodit občas ego stranou, nechat chlapa aby se staral, protože on to potřebuje, mít pocit, že žena je na něm závislá😀 i když to může bejt jen na oko. A užívat si, že někdo za náma stojí. Umět občas polknout naší pravdu, i když víme že třeba to zvládneme lépe 😀 asi je to o tom prostě najít toho pravého❣️
OdpovědětVymazatHaha, tak to jsem přesně já ta první část no, jedu si svoje, nekoukám moc okolo a pak se divím, že to druhá polovička nenese uplně dobře. Každopádně děkuju za úsměvnou radu, myslím, že máš pravdu a určitě se tady nad tím teď při čtení usmívá víc holek. :)))
VymazatJá si skoro po třiceti letech (ten čas děsně letí) manželství myslím, že jsem našla toho pravého - co dokáže být opora, občas donese kytku, když jdu pozdě urvaná z práce, tak udělá večeři.
OdpovědětVymazat(ale ne že by mne občas parádně neštval :D)
To je hezkýýý! ❤
VymazatDomi, jednak děkuju za to, že jsi snad jediná blogerka, co ještě jako blogerka funguje. Chodím k tobě pravidelně a těším se na každý článek!!!
OdpovědětVymazatJá se přiznám, že jsem doma ve vztahu holka. Nemám problém říct...,,lásko, nesvítí světlo, nejede mi auto, naopak, přítel je ten starej kus, co je šikovnej a technicky zdatnej typ jako tatínkové. Takže já pak už jen chválím a když mi pomůže s něčím složitým, udělám mu vynikající steak a jsme oba happy. Stejně tak když přijdu z práce nebo mám nějaký stres, často mi řekne, ať si dám pohodu a on uvaří. Spousta věcí mě na něm štve, ale když čtu tvůj článek, uvědomím si, že je mi opravdovou oporou, vyslechne mě, naleje víno, pomůže s leččím a jsem ráda, že takovýho kluka mám.
❤ Já se tady uplně rozplývám. Zaprvé moc děkuju za pochvalu, já si to tady právě ráda piplám a mrzí mě, že už skoro nikdo nepíše a všichni se přesunuli na Instagram. Co se tvýho uvědomění díky článku týká, z toho mám snad ještě větší radost než z ostatních komentářů, je to moc hezký a přeju ti to.
VymazatAhoj,
OdpovědětVymazatchtěl bych přidat komentář i za chlapy. Naprosto souhlasím s tím, že se plno kluků/chlapů nechová tak, jak by se slušelo a vytratila se jakási úcta k ženám, což mě osobně jako kluka dost mrzí. Osobně sám vidím, že nesvedu všechny aktivity jako můj táta, který je, jak už tu bylo řečeno troškou mechanik, instalatér, zedník apod, nicméně věřím, že s trochou úsilí se dají vyčarovat kouzla. Především jsem se s Vámi chtěl podělit o to, že mi nic neudělá větší radost, než když mohu nějaké slečně/paní venku na ulici pomoci s kufrem, s taškami, pustit sednout v mhd, pomoci s invalidním vozíkem do kopce apod. Rodiče mi ukázali Etiketu od pana Špačka a tak i vím, jak by se slušelo a patřilo chovat k ženě a jsem rád, když to holka vidí a umí ocenit. Mám několik kamarádů, co to mají stejně a věřím, že je plno dalších chlapů, co si Vás váží jako ženské bytosti. Takže hlavu vzhůru :)
Víte jak to je, správná žena si udělá vše sama, ale správný muž ji to nedovolí.
Děkuju za tenhle komentář a za to, že patříš k těm, co se od nás nenechaly zaplašit. Poslední věta je speciálně krásná. ❤
VymazatOn je to obecny problem. Zapadni zenske bojovali za emancipaci, za samostatnost a za vse ostatni a doslo to az do stavu, kdy vlastne nikdo nepotrebuje nikoho a jeste proti sobe "bojujeme". Zeny maji konecne moc menit veci, ukazat chlapum jakej oser to tech x tisic let bylo a mate na to 100% pravo. Chlapi objevuji poslednich nekolik let, ze je ok byt emotivni a zaroven chodime na ruzny chlapsky skupiny, protoze uz sami nevime jaky to je byt v dnesnim svete CHLAP, ucime se jak s vama vubec spravne mluvit, ze zena nakonec jen chce, aby se ji chlap dotkl a tak ruzne. Fakt se snazime. Teda aspon nekteri.
OdpovědětVymazatJe super byt zenska a je super byt chlap a je super jeden druhyho za to milovat, protoze je to fakt proste super, ale proc delat vsechno za vsechny, kdyz na to muzeme byt spolu :)
Zenskym ukolem pro 21. stoleti je, dle meho, ukazat chlapum tu citlivou a dusevni stranku a zaroven jim dovolit, aby v tom vsem jim nejaka chlapskost zustala. A nedat jim to moc sezrat, ze jim to nejde hned...
Zaslouzime si za ty tisice let, co jsme byli chodici penisy schopne mluvit lidskou reci, dostat pres drzku, mate pravdu. Ale kdyz v nas systematicky generaci po generaci to co dela v dobrem chlapa chlapem zabijete, nebude na konci stastny nikdo.
Nemám slov. Máš pravdu a děkuju za ni.
VymazatAhoj Domi, děkuju za tvůj článek a autentičnost. Naprosto se s tvým článkem ztotožňuju... po střední škole jsem se odstěhovala od rodičů a 5 let fungovala jako “silná a nezávislá žena”.. jsem na sebe pyšná, a na nás ženy celkově, že jsme schopné plnit tuhle úlohu. Ale ruku na srdce, občas to bylo tak unavujici a frustrující... tahat těžký nákupy, udržovat domácnost v chodu.. a do toho se proplétat “vztahy”, které byly jako horská dráha. No a před rokem mi Vesmír seslal chlapa, kterej zástava všechny tyhle chlapský role, umí uvařit, umí utěšit a hlavně naplnil můj život láskou. Chce přiložit ruku k dílu a potom být pochválen. Často se přistihnu jak má vzteklá ženská hrdost křičí “JÁ TO DOKÁŽU SAMA A VLASTNĚ TĚ NEPOTŘEBUJU”! Ale postupně se učím to, že říct si o pomoc je ok. Respektovat, že to ten druhej udělá po svým je ok. A nemuset mít všechno pod kontrolou je taky ok... Druhej člověk nám nastavuje zrcadlo a to, co někdy vidíme a cesta to změnit, je občas větší výzva než zavrtat ty pitomý garnýže...
OdpovědětVymazatPřeju ti ať jsi pořád silná a nezávislá žena, ale až ti život přivede chlapa, kterej za to stojí... Tak řekni jo a tu hrdost ze sebe spusť!
Tohle se tak hezky čte, ty životní příběhy se šťastnýma koncema. Děkuju moc za sdílení a za přání. ❤
VymazatAhoj Domi,
OdpovědětVymazatjá mám chlapa, kterej všechno zařídí a uživí nás s mrňatama, ale nespí se mnou, nedotkne se mě, čumí jen na TV, což se změnilo nastěhováním si ho domů, jenže tehdy jsem byla ještě strašně zamilovaná. Mám na oko všechno, ale "duch" chybí. Žádnou psychickou podporu od něj nedostávám.. Vydávám se tedy pomalu na cestu samoživitelky. Trochu se bojím, ale musím říct, že po ukončení vztahu se mi obrovsky ulevilo. Vím, jak to bude těžké (a ještě těžší), ale jdu do toho. Pro mě, pro děti.. 💕 Přeji všem mužům/klukům, aby jednou za den svoje polovičky aspoň pohladili. Já sama bych za pohlazení odpustila i neschopnost namontovat rolety. V článku je ale spousta pravdy a díky za něj! Jsi skvělá! Anetka
Wow. Díky za takovou otevřenost, moc si toho vážím. Držím palce, ať máš nasledující cestu co nejmíň hrbolatou a ať jste s prckama šťastní. Ona si tě láska najde, toho se nebojím. ❤
VymazatAhoj :-)
OdpovědětVymazatEmancipace je určitě strašně skvělá věc, ale myslím si, že na ty chlapy to mělo celkem zásadní vliv. Dřív bylo normální, že žena opravdu nepracovala a starala se o domácnost, děti, hospodářství, rodiče, kteří už třeba na stáří byli s nimi...A dneska je normální, že peníze, které žena vydělá, jsou pro domácí rozpočet když ne stěžejní, tak minimálně strašně důležitý! Holky chtěj pracovat a chlapi vědí, že se o ty náklady nějak šábnou...
Jenže jak pak můžeme přemýšlet nad tím, že třeba budeme mít děti? Já jsem OSVČ a můžu pracovat i z domova (i když si to teď asi taky hodně maluju), ale pro některý páry může být výpadek platu ženský fakt kritickej. A tak co? Odkládáme to, (možná) si děláme nějakou rezervu a nějak to tlučem...
Můj muž třeba taky není bůhvíjakej kutil, ale vím, kde to trochu vzniklo - jeho táta ho doma nechtěl k ničemu pustit a všechno si radši udělal sám, protože by mu beztak jen "překážel". A tak si to holt musí osahat sám.
A hlavně, když už teda chceme mít práci a všechno kolem a nechceme, aby finančně bylo všechno na chlapovi, musíme si umět říct o pomoc. Protože to je pak věčnej kolotoč - ráno vstát jako první, nachystat snídaně a svačiny pro všechny, zkulturnit se, odvézt děti do škol(k)y, sama jít do práce, odpoledne děti na kroužky, domů, připravit jídlo, zkontrolovat úkoly, vykoupat děti, uložit, vyprat a vyžehlit...Však to je práce na celý úvazek!
Já zjistila, že nejjednodušší je požádat o pomoc. A můj muž jde a umyje nádobí a kuchyň po večeři, vytře, vyluxuje...A vůbec mu to nevadí.
Asi jsem tím vším chtěla říct, že jsme se navzájem postavili do pozic, který pro nás možná ani mentálně nejsou přirozený a strašně s nima bojujeme, minimálně vnitřně.
Ale vím, že to jde :-)
Můj táta mi dal před 10 lety radu: "Když nevíte, jak to ve vztahu chcete mít, řekněte si, jak to určitě mít nechcete." A funguje to! Jen se do toho musí naskočit, dokud jsou oba ohebný a chtivý ten vztah nějak hýčkat a tvarovat k jejich společnému obrazu ♥
Bojujeme s tím asi všechny ženy. Já třeba patřím k té nešťastné kategorii těch co skvělé zvládají a chlapovi moc nedávají prostor něco pořádně chlapsky dělat a pak jsem naštvaná že je neschopnéj 😀 Pro chlapa fakt bezva prostor. Naštěstí mám uzasnyho muže a věk mě zpomaluje a tak jsme si to nedávno vyrikali a už mám chlapa co se o mě stará. Ale jen proto že jsem mu to konečně dovolila. Tak fandím vám mladým holkám že o tom přemýšlíte. Chce to těm klukům taky dát šanci.
OdpovědětVymazatLucka
Domíí já v tomhle sama strašně plavu, na jednu stranu si snažím strašně moc věcí vyběhat a zařídit sama, jsem cílevědomá a vše se snažím dělat hlavně podle sebe, tak jak to chci já, plánuji dovolené a akce s kamarádkami, chci být silná pro sebe a i okolí a nejhorší je, že když se seznámím s nějakým chlapem, tak já jsem ta, co plánuje kam a jak, já mu nenechám žádnou inicitivu, já před ním machruji co všechno nezvládnu a jak jsem silná a kolik mám přátel a vlastně, že ho na jednu stranu nepotřebuji a přitom jsem tak slabá a bulím i u pitomého zamilovaného filmu, kde právě chlap dámě podává kabát, dáme naplánuje výlet a ona mu dá prostor a toužím přesně po tom samém, ale pak v tom absolutně selhávám....
OdpovědětVymazatSomethingbykate