BŘEZEN V OBRÁZCÍCH

Řekněme, že podobnej měsíc nikdo z nás nikdy nezažil (a doufejme, že už ani nezažije). Téměř ze dne na den se změnil celej svět a celý naše fungování. První polovinu měsíce jsme si žili ty svoje (ne)obyčejně-hezký životy, nadávali na blbosti, rozčilovali se na výkyvy počasí, otravný kolegy v práci a dlouhý čekání na kafe v kavárně. 

Co bychom za to dali jen o pár dní pozdějc, kdy sem vtrhl virus, kterej nás všechny uvěznil doma, ohrozil naše starší rodinný příslušníky a zastavil ekonomiku. Když jsem chystala fotky do tohohle článku, přišlo mi to uplně neskutečný, jak nějakej dávnej starej život, jehož průběh už si ani nepamatuju. Přitom to jsou tři týdny, což by člověk řekl, že není zas tak dlouhá doba. Ale pocitově je to jak měsíce a to ještě ani nevíme, kdy bude doopravdy konec. A aby tý ironie nebylo málo, nakonec se nám bude těžko vracet zpátky, protože po třech týdnech doma jsme si na ten nouzovej stav státu tak zvykli, že představa, že zas budeme muset aktivnějc fungovat, chodit do práce a lítat z místa na místo není uplně nejlákavější. Ehm. No nic, pojďme na ten nejzvláštnější měsíc v obrázcích, co tady kdy byl.

 

Tady byly v pořádku hned dvě věci. Běžný fungování světa a běžný fungování Yolo Karlín, kde ještě v tý době vařil původní tým. No, bejvávalo, bejvávalo dobře.

Zamilovala jsem se do třídenního tvora. Takhle malý miminko jsem měla v ruce poprvé v životě a až na ten prvotní strach z křehkosti to bylo strašně přirozený. A brečela jsem už při příchodu do porodnice, když jsem hledala ten správnej pokoj. Láskyplno. 

Mamka si vybrala ten nejkrásnější den v celým měsíci pro svoji návštěvu Prahy a tak jsme se v zimních bundách prošli upršenou Prahou. Jak říkám - BEJVÁVALO. :D

Užili jsme si tenhle rodinnej den po našem - jídlem.

...a dalším jídlem. 

Začalo mě bavit kardio a chodila jsem tak do fitka střídat schody a veslo. Věřím, že tentokrát by mi to vydrželo, ale pravdu se zas nedozvíme. 

Taky byl MDŽ a to znamená pár nevšedních radostí. Třeba dortík v práci.

Slavnostní fitko s touhle kočičkou.

A snídaně, na kterou jsme dostaly pozvánku po fitku, když byl "teda ten náš mezinárodní den". Tohle gesto bylo jedním z postrčení k tomu, abych napsala tenhle článek. Hrozně mě totiž překvapilo, jak moc mě překvapilo, že někoho napadne něco takovýho udělat a že ještě existujou mladí kluci, co jsou gentlemani. 

S Kristýnou jsme si takhle jednou dělaly legraci z toho, že jdem "radši rychle do Cobry, kdyby ji náhodou zítra zavřeli" a přišlo nám to celkem úsměvný. O trošku míň úsměvnej nám pak přišel fakt, že asi od 3 dny pozdějc se fakt všechno zavřelo a tenhle koblih byl to poslední, co jsme spolu v centru měly. 

...a od tý doby jsem už nosila jenom tepláky. :D

A stejně jako byla nutná poslední párty, byl nutnej i poslední výlet. V krásným počasí to v prázdným Průhonickým parku nemělo jedinou chybičku a obešli jsme ho tak celej dokola.

A taky poslední procházka s touhle láskou. ❤

Ochutnávka a hodnocení chlebů bylo něco pro mě, takovýhle akce by mohly být rozhodně na pořadu dne, až se budeme moct zase socializovat!

Set na gyokuro z Teamountinu jsem si dokonce v polovině karantény šla koupit, protože se mi po něm stejskalo a už ho mám spojenej s psaním delších článků. ❤

N fotce výše je vidět, že je ještě vše ok. Na fotce níže je naopak vidět, že už mám depresi. :D Tady nastal ten bod zlomu!

Naštěstí jsem se aspoň konečně naučila otevírat víno a usoudila jsem, že tu karanténu holt nějak přežiju.

A začala jsem vařit. A péct. Nejdřív teda hlavně péct. Třeba proteinovej krtkův dort.

Užívala jsem si, že se občas ozvala nějaká firma s překvápkem, který mi zpříjemnilo dny. Například Fresh Only a jejich extra silný vitaminový shoty. 

Nebo několik balení kapslí od Nespressa. S tím se hned doma žije líp. 

A když začalo být zle a došel chleba... vystřihla se provizorní rouška z trika a šlo se do Esky.

Nejlepším nápadem bylo využít nabytej čas k dotažení věcí doma. Třeba k položení podlahy na balkoně, na kterým teď trávím každej den. Ale o tom chystám samostatnej článek v zabydlovací edici. ❤

Další mňam mňam pečení.

A vyšší dívčí - kynutý těsto. Válela jsem ho flaškou od vína, protože váleček doma FAKT NEMÁM. :D

Povedlo se na jedničku!

A abych nejedla jen sladký, ale i nějaký normální jídlo, došlo i na pár slaných receptů.

Úspěch sklidily všechny a mně moje kuchyňský sebevědomí trošku vyrostlo, chacha.

Tyhle kulíšky jsem u sebe měla skoro 3 týdny a bylo to nejlepší. Nikdy jsem nebyla sama a zároveň jsem měla o koho se starat. ❤

Taky jsem si teda zvládla zvrtnout kotník. Ne že by mě to překvapovalo, ale trošku jsem doufala, že konečně budu moct začít běhat. No nic... Závody budou stejně odložený. 

...a tak si aspoň hodně čtu a naplno si užívám domova.

Vajíčkovou snídani občas vyměním za lívance...

A to, co mi zachutná si dělám pořád dokola.

Zjistila jsem ale, že když si ráno dělám delší dobu snídani, zaseknu se u toho a pak se mi nechce vrhat do práce. Takže jsem na to vyzrála tím, že jsem si upekla paleo granolu. Nachystat si ráno jogurt totiž zabere asi 5 vteřin.

A když se jdu náhodou po snídani ještě válet, můžou za to tyhle oči.

Díkybohu za Netflix, viděla jsem toho za poslední týdny tolik, že to ani nejsem schopná vyjmenovat a přitom z toho nemám špatný svědomí. To se jen tak nestane. :D

Ale dostala jsem se i k těm méně příjemným činnostem. Třeba k úklidu lednice. 

Kolik bochníků chleba jsem za karanténu snědla? To nechcete vědět ani vy, ani já. :DDD Achjo.

Život v karanténě #starterpack .

A konečně pořádný roušky. Když už to člověk musí nosit, tak ať to aspoň vypadá hezky!

Narozenin v karanténě jsem se dost obávala a přitom to bylo vlastně uplně skvělý a byla jsem hrozně mile překvapená, co pro mě moji nejbližší vymysleli. ❤

A homeoffice se mi s tou spoustou čerstvejch kytek užíval taky o dost víc. 

Nicméně... březen byl náročnej. Plnej stresu, strachu a smiřování se s tím, že věci nejsou a nebudou jako byly dřív. Ten první týden jsem nervama lezla po zdi, nevěděla co se sebou, pořád jen spala, fňukala a jedla nezdravý blbosti. Postupně mi ale došlo, co pozitivního si z toho můžu vzít a jak moc mi tohle období může otevřít oči a ukázat, co vlastně chci a koho si chci držet u těla. Z více stran slýchám, že jim karanténa pomohla si vyfiltrovat lidi. Mně taky a jsem popravdě hodně zvědavá na to, jak to všechno bude, až zase bude svět "zdravej" a funkční. Tak schválně, uvidíme (snad) za měsíc.