STŘIHY XII.

Čekám na zahradě, až se překape absinth, z okna slyším můj oblíbenej smích a v rámci snahy o zahřátí poskakuju, přičemž v jednu chvíli upřu pohled nad sebe. V tý sekundě se zaseknu, přestanu myslet na chlad a s úžasem pozoruju ty zářící hvězdy. Takovou spoustu jsem jich viděla snad naposledy na táboře. Nacházím velkej vůz a jsem z toho tak nadšená, že nehnutě stojím tak dlouho, že absinth málem přeteče a to to kape fakt pomalu. To, že je mi sakra velká zima ale vůbec nevnímám. O dvě hodiny později mě volá ven. Už jsem dávno v pyžamu. “To zvládneš i v pyžamu, to musíš vidět.” Vylejzám ven a vidím, jak ukazuje na nebe. Pousměju se a vlepím mu rychlou pusu. "Já vím. Už jsem tady takhle stála. Děkuju.” Za poslední měsíc jsem použila slovo děkuju a slyšela slovo děkuju víc než snad za celej svůj život. Minimálně v takový hloubce a síle.

STŘIH

“Tak pěkný sny.” Jedna zpráva. Tři slova, který mi dřív asi přišly úplně běžný a teď se mi při nich zatajil dech. Ne proto, že by se mě nějak extra dotkly a rozněžnily mě. Uvědomuju si ale, že tohle mi dlouhý měsíce nikdo nepopřál. Au. Tohle uvědomění zabolelo. A že by se mi díky tomu usínalo líp, to se rozhodně říct nedá.

STŘIH

Sedíme na zahrádce, s nenamalovanejma očima a nedosušenejma vlasama, protože jsme chtěly přijít včas. Bejt všechny spolu. Usrkávám horkej lipovej čaj a je mi jedno, že je asi dvacet osm stupňů. Nemusím vlastně vůbec nic říkat, nic sdílet, nic vysvětlovat a stejně je mi po pár minutách mnohem, mnohem líp. Poslouchám to jejich štěbetání, občas se zasměju a ten smích je fakt upřímnej. Miluju to. Že jsme se takhle náhodou našly a daly dohromady. Ať už spolu sedíme v baru, na snídani nebo si posíláme miliardu blbostí do společný konverzace. 

STŘIH

Během čekání na velmi emocionálně náročný setkání rozkliknu emaily a pustím se do čtení prvního, kterej je ze soukromý adresy. Po pár řádcích mě pálej oči a ani se nesnažím s tím bojovat. Píše mi armádní psycholožka, která trefla přesně ten moment, kdy mám nervy úplně v kýblu a nevím, co se sebou, nevím, co budu za pár minut říkat. Pár slz nechám stéct po tváři a čtu znova a znova, dokud se necejtím o kousek silnější. Timing je dokonalej a ve chvíli, kdy u mě zastaví Vespa, jsem připravená čelit tomu, co musím řešit. Odhodlaná. Z pár slov od osoby, kterou vůbec neznám a která mi napsala poprvé v životě. V reakci na ty nejbolestivější Střihy jaký jsem do tý doby napsala. 

O skoro rok později jdu centrem, s kafe v ruce si užívám sluníčko dopadající na obličej, otevřu facebook a uprostřed kroku se mi zamotá hlava takovým způsobem, že se musím zastavit a nadechnout se tak zhluboka, jak to jen jde. Rozklepanýma rukama naťukám starostlivou zprávu a v notifikacích se mi v ten moment objeví email. Nevěřím vlastním očím, když čtu první řádky a okamžitě mi dochází, kdo mi píše. Zase se trefila. Nechápu to, považuju to za věc mezi nebem a zemí a doufám, že je to znamení. Znamení, že zase bude líp. A tentokrát ne mně. Tentokrát ať je líp hlavně někomu jinýmu, protože pak bude líp i mně. 

STŘIH

Ten moment, kdy malej upovídanej kudrnatej skřítek hladí mýho tátu po vlasech a tulí se k němu, rozněžní celou naši širokou rodinu, která se tady sešla. Z tý upřímný láskyplný chvilky mě píchne u srdce. Připomíná mi to něco, co v sobě už pár měsíců blokuju. To, jak strašně moc jsem už tohle chtěla mít. A jak strašně se na to těším, ať už to bude za rok nebo třeba za 10. Na toho malýho broučka, kterej bude střed mýho vesmíru. A na jeho tátu, kterej s ním bude dělat blbiny, budou se nahlas smát a budou nejlepší parťáci na světě. Na tyhle velký rodinný sešlosti, který budeme organizovat. A mami, tati - vy budete nejlepší babička s dědou. Jednou.