ŘÍJEN V OBRÁZCÍCH

Já bych se jenom ráda pozastavila nad tím, že po březnu jsem v úvodu měsíčního shrnutí psala toto: "Řekněme, že podobnej měsíc nikdo z nás nikdy nezažil (a doufejme, že už ani nezažije). Téměř ze dne na den se změnil celej svět a celý naše fungování. První polovinu měsíce jsme si žili ty svoje (ne)obyčejně-hezký životy, nadávali na blbosti, rozčilovali se na výkyvy počasí, otravný kolegy v práci a dlouhý čekání na kafe v kavárně. Co bychom za to dali jen o pár dní pozdějc, kdy sem vtrhl virus, kterej nás všechny uvěznil doma, ohrozil naše starší rodinný příslušníky a zastavil ekonomiku." 

Well, co k tomu dodat. Déja-vu? Achjo.

Sice můžu říct, že jsem si ty dny, kdy ještě bylo všechno normální, užívala na maximum a že jsem si vlastně chvílema říkala, že bych ocenila možnost se zase zastavit, být víc doma a trošku si zase srovnat život, ale... Víte jak, dva tejdny doma a už to zas nezvládám. 

Třeba rozloučení s letní sezónou v Beergardenu, ze kterýho je tahle fotka, bylo celkem památný. Tak například jsem konečně byla na ruským kole. 

Pravidelný plavání pro mě byl super způsob odreagování a kdybych měla dát dohromady seznam toho, co mi chybí nejvíc, byl by bazén na jednom z prvních míst.

Otevřený restaurace a vůbec funkční gastro by na seznamu bylo samozřejmě taky.

Jedním z mých posledních testovaných míst byla Spojka, která má teda zajímavější interiér než jídlo, ale šanci chci dát ještě snídaním, protože ten prostor je opravdu tak nádhernej, že to nechci vzdát jen proto, že mě nenadchlo hlavní jídlo. Dezert z fotky totiž posbíral dostatečně plusovejch bodů na to, abych tam šla zas. Dejte mi něco s vánočním kořením a jsem vaše. 

Uplnou náhodou jsem se taky dostala na degustační večeři do Benjaminu, na což jsem slyšela samou chválu a řeknu vám, že ve chvíli, kdy dobrá parta zabere celej ten polokulatej stůl a ochutnává všechny ty specifický kombinace na mnohachodovým menu, z toho musí bejt nezapomenutelnej večer.

Tady zas ten můj kavárenskej objev, o kterým jsem vám psala v gastro oblíbencích. Botanica Coffee Truck. Registruju z Instagramu, že funguje i teď, takže si zas udělám výlet na druhej konec Prahy. 

Když se kvůli koroně zruší oslava narozenin, jdeš udělat radost aspoň takhle. ❤ 

The Artisan si získal moje srdce už tím několikrát zmiňovaným víkendovým brunchem, ovšem když mě pozvali ještě na ochutnávku drinků, zapsali se u mě už nesmazatelně a panebože - ty drinky musíte zajít vyzkoušet, každej je uplně neskutečnej a v kombinaci s živou hudbou je tam dokonalá atmosféra. 

Tohle malý stvoření mi vždycky připomene, jak ten čas strašně rychle letí. A že tenhle rok nebyl zbytečnej a prázdnej. A že na lásku bude vždycky ten správnej čas. ❤

No a přesouváme se k domácím radostem během lockdown režimu. Jogurt nebo ovesná kaše s rozvařenejma švestkama s tunou skořice. Zbožňuju.

Útulný homeoffice prostředí. 

Uklizená kuchyň plná zeleně a nejoblíbenější zmrzlina, která překonala i slanej karamel. Pistácie z Gromu.

 

Zimní výzdoba a difuzér zapnutej jen na efekt bez vonný esence. :D 

Protože veškerá vůně je u mě zajištěná Woodwick svíčkama. Miluju tu atmosféru, kterou vyvolává praskání dřevěnýho knotu a zároveň ty nádherný vůně. Mám vytipovaný svý dva absolutní oblíbence - Humidor a Golden Milk. Humidor velmi voní i pánské části populace, takže pokud hledáte vůni, kterou vám doma partner schválí, doporučuju rozhodně tuhle. Už jednou jsem vám prozrazovala, že na Notino seženete Woodwick svíčky zhruba o 100,- levnějc než v obchodech, akorát si ty vůně holt musíte předtím někde očuchat.

Co se doby hoření týká, loď hoří 30-40 hodin, zatímco ta velká vysoká až 120 hodin. Podle fotky ale asi chápete, proč stojej podobnou částku, i když se ten čas tak liší. Atmosféru má totiž ta loď opravdu nepřekonatelnou. 

Do odpočinkových místností teda berte Woodwick, ale do pracovny doporučuju sáhnout spíš po svíčkách s nepraskajícím knotem, protože mě osobně to vedle počítače jinak dost ruší a raději si tam pálím nějakou klasiku. Na Notinu sahám po značce DW Home, která má svíčky s různým designem a taky nádhernejma specifickejma vůněma. 

Tady jeden oblíbenej outfitek.

Homeoffice pohodička krok první.

A krok druhý. Opravdu si připadám jak zpátky v čase, protože dělám přesně stejný věci jako v tom prvním lockdownu. Stejný recepty, stejný filmy, stejný problémy, stejný psychický stavy. 

Ještěže ty sušenky vyjdou vždycky dobře a losos na kari taky. 

Dokud jsou povolený výlety do přírody, je všechno zvládnutelný. Vyrazili jsme tak s pár kamarádama na Sněžku, aby nám všem doma nehráblo. A bylo to skvělý a minimálně mě to opravdu zachránilo. 

Padalo se, ano. Hodně. :D Protože se to smekalo tak moc, že vydržet ve stoje delší dobu v kuse byl uměleckej výkon. A to jsme ještě netušili, že uplnej závěr stoupání budeme viset na zábradlí a přitahovat se za ruce, abychom se nahoru vůbec dostali. Netušili jsme ani to, že nahoře nebude vůbec nic vidět a že lanovka dolů nepojede, protože byl příliš velkej vítr. Jak se říká, zážitek nemusí bejt dobrej, ale silnej. 

Takhle šťastná jsem z toho byla no. Celkově to byl ale výlet na jedničku, opravdu! :D

Na kafi a koláči na Jiřáku. Naproti nám seděl bejvalej ministr zdravotnictví a my s Janou čekaly, kdy se objeví novej vykřičník. Objevil. Padl přísnější lockdown a my šly domů zas v o kus větší depresi. 

Nejlepší plán byl teda odjet na chatu a na chvíli tomu všemu utéct. Sbírat houby, vařit, hrát deskovky, koukat na seriály, pít spoustu rozpustnýho kafe a na sluníčku si přes den číst.

Štěstí.

A zpátky do Prahy vlastně jen kvůli práci. Homeoffice je sice fajn, ale samo se to nenafotí, takže občas člověk musí vyrazit i do centra dění. Jestli se vám zdá, že u mě teď vídáte hodně donutů, máte pravdu. :D

Procházky po sídlišti, aneb když už mám pocit, že mi doma hrábne.

A ty nejoblíbenější procházky na kafe v centru. Teď už klidně i v dešti, protože některý lidi prostě chceš vidět a protože prostě nechceš sedět pořád doma. 

A taky běhám. Jako obvykle byl první výběh způsobenej tím, že jsem chtěla utéct svým myšlenkám a jako obvykle jsem si uvědomila, že mi to dělá hrozně dobře celkově a tak se teď před západem slunce chodím proběhnout po okolí.  

No a když běhání nestačí, je čas utéct do Hradce, užít si pejsky a nechat se opečovávat rodičema. 

Tak. Tím pro tentokrát moje sdílenost končí, hádám, že jsem si to vybrala na těch Střizích pár dní zpátky. Děkuju za ty reakce a spoustu zpráv. ❤