STŘIHY XIV.

Koupelna je někdy jediný útočiště, kam se dá na chvíli schovat a nebýt rušen. Doma, v práci, na konferenci, na chatě, uprostřed večírku. Moje poslední volba, když cejtím, že se za chvíli rozsypu a nechci, aby toho byl někdo svědkem. To teda nechci nikdy. Někdy to tam rozdejchám. Dám sama sobě krátkej peptalk a jsem dobrá. Někdy je to ve mě ale rozjetý až moc a když se vidim v zrcadle…vidim si to v očích. V tom pohledu je nahromaděný úplně všechno a jak se mi postupně oči zalejvaj slzama, rozmazává se pohled na tu už zase uplně zoufalou holku. Holku, která v tu chvíli pochybuje o všem, co dělá. Co říká. Co cejtí. Jak vypadá. Třeba by to všechno bylo uplně jinak, kdyby… vypadala jinak. Třeba by pak měla to, co si tolik přeje. Kdy se to stalo, že se přestala mít ráda? Kdy začala nesnášet každej svůj rys, každej výraz, každý kilo, každou část těla i duše. Ta vůbec nejbolestivější myšlenka? “Vždyť já se vlastně nedivim, že - ...”

STŘIH

Deskový hry. Na každým večírku je někdo vytáhne a chce hrát. Nesnášim to. Z pantomimy je mi  na zvracení už dopředu. Evidentně ale existuje i spousta nevědomostních her i her, u kterých ze sebe neděláte debila a který se daj hrát hodiny a hodiny. Hry, díky kterejm se o ostatních člověk i něco dozví. Nebo o sobě. Možná i víc, než by vlastně někdy chtěl. Můžou totiž padnout velmi jednoduchý otázky, co ve vás ale rezonujou… dlouho. Fakt dlouho. Co v životě chcete a potřebujete ze všeho nejvíc - štěstí nebo lásku? Zcela jednoznačně a bez přemýšlení volím lásku, zatímco zbytek hráčů na mě nechápavě kouká, protože jim přijde samozřejmý štěstí a já si až po pár dalších kolech hry, když už jsou témata uplně jinde, uvědomuju, že tohle je možná právě ten problém... 

STŘIH

Na spoustu situací už jsem připravená. Mám natrénováno. Ale tohle... Tentokrát to bolí to tak, že se nemůžu pořádně nadechnout. Je mi zle, nejen psychicky, ale i fyzicky a mám pocit, že tohle nepřežiju. Nerozdejchám to. Nejde to. Umřu? Umírá se na zlomený srdce? Třesoucí rukou sahám do krabičky, kde se krčí jeden uloupenej Lexaurin “pro všechny případy” a zapiju ho vodou. Polknu, natočím si další skleničku vody a se snahou o aspoň jeden normální hlubokej nádech čekám… Takže tohle je panická ataka? Čekám, až přijde ten stav uklidnění, kterej by přijít měl a přestože se ještě pořád třesu a po tvářích mi tečou černý potoky rozmazaný řasenky a čerstvě udělanejch očních linek, uvědomuju si, že takhle to nechci. Nechci mít pocit, že to nepřežiju bez chemický záchrany, která je na tyhle stavy určená. Nechci tuhle pomoc potřebovat. Nechci se takhle vůbec cejtit. A když už jo, tak to chci zvládnout sama. Silná jsem na to dost, jen to v sobě musím zase najít. Vyhrabat to z těch nánosů sebepodceňování a… víc se smát.

STŘIH

S natočenou polovinou vlasů poslouchám příchozí hlasovku a úsměv na tváři mě přechází. Kvůli debilní koroně se mi ruší večerní program, na kterej se těším už zhruba tejden. No nic. Koukám na sebe do zrcadla, v ruce rozpálenou kulmu, kterou tak ze zvyku dodělávám zbytek pramínků a přesně vím, komu bych mohla napsat, abych přece jen strávila večer venku v něčí společnosti. Stačí ale chvilka a už jsem v teplákách, čerstvě navlněný vlasy mám smotaný do drdolu, při čekání na Masterchefa si jdu hodit na pánev steak a u toho si tančím na starý hity od Avril “jako za mlada". V jednu chvíli v zámku zachrastí klíče, brácha přijde rovnou do kuchyně s kufrem v ruce a s překvapeným výrazem, s jasným podtextem - proč seš ve středu večer doma a proč vaříš - se opatrně ptá: “Je všechno v pohodě?” 

No… vlastně je. Konečně.

STŘIH

Uvnitř mě jakoby se všechno třáslo. Znáte ten pocit? Navenek na první pohled není nic vidět, ale uvnitř vás je zemětřesení o síle, která se na Richterovu škálu rozhodně nevejde. Když tenhle stav přijde, poleje mě pocit, že se nesmím pohnout, rozhodně ne rychle. Kdybych se zvedla a snažila se tomu utéct, rozsypu se na kousíčky, protože všechno to rozlámaný, co se jen tak tak drží pohromadě v tělesný schránce, by se rozletělo na milion částí a dohromady už by to nikdo nesestavil. Tenhle psychickej pocit je fyzicky tak silnej, že tomu sama nerozumím. Přesně ale vím, co v tu chvíli potřebuju. Pevně obejmout. Pořádně zvenku stisknout a ty rozpadlý kousíčky tím přitlačit zpátky k sobě a nechat je se slepit zase dohromady. Chvíli držet, aby se přilepily pořádně a pak se opatrně, veleopatrně zhluboka nadechnout a … najednou je to lepší.