STŘIHY XVI.

Usrkávám svůj oblíbenej hořkosladkej drink v oblíbeným baru, kde to kluci prostě uměj namíchat nejlíp. Rozviklaný dřevěný židle v kopci mě už dávno nerozčilujou, seděli jsme tu spolu už tolikrát, že by ty stolky mohly vyprávět celej román. Od opatrnýho poznávání, postupnýho svěřování se, přes sdílení těch nejniternějších prožitků až pro momenty, kdy by vedle u stolu mohli slyšet, jak se tý holce vedle u stolu láme srdce. Jo, některý kapitoly by bolely a na některejch židlích už sedět nechci. Taky přesně víte, kde jste byli a jakou chuť jste měli v puse, když vám někdo naposled zlomil srdce? 

STŘIH

Pod respirátorem mám širokej úsměv, když si od kurýra přebírám kytku. Je nádherná. Má všechno, co má dokonalá kytka mít a já rozbaluju vzkaz natěšená na to, která z mých kamarádek má stejnej vkus jako já. Jenže vzkaz nemá podpis. Čtu poprvé, podruhé... potřetí. Očima přejíždím ze vzkazu na kytku a zase zpátky a postupně mi to dochází. Že to není o stejným vkusu, ale o něčem uplně jiným a celej den jsem z toho uplně rozhozená. No... kdyby jen den. 

STŘIH

Do těch romantickejch slov zpívanejch hrubým hlasem Kollera hustě prší a já aspoň nemusím zkoušet tajit slzy, co se mi derou z očí. Tenhle song, tenhle koncert, to, co jsem si k tomu vysnila a nic z toho tady není. Nikdo mě neobjímá, do očí mám naraženýho kulicha a ten refrén ani nedokážu dostat přes pusu, jak moc to bolí. O rok později vnímám blikající stage zpod přivřenejch očí a každým smyslem si vychutnám to objetí. Přestože je všechno vlastně ještě bolestivější, než bylo před rokem, je mi v tu chvíli tak dobře, že zapomínám na celej svět a jsem jenom teď a tady. Jsem na tom stejně, mám tě rád. 

STŘIH

Srdce se mi propadne o kousek níž ještě dřív než můj mozek začne vnímat, co právě začlo na celej kancl hrát. "You know that I could use somebody, someone like you, and all you know and how you speak..."  A přestože se vší silou snažím soustředit na email, co mám právě rozepsanej, nedokážu zabránit záběrům, co mi běhaj před očima a pocitům, který to ve mně vyvolává. Radši zaklapávám notebook a jdu se rozdejchat na chodbu. Nádech, výdech a pořád dokola. Přesně vím, jak dlouhej tenhle song je a jak ještě dlouho tady musím sedět a doufat, že zrovna nikdo nepůjde okolo. 

STŘIH

Chodím do práce a domů. Řeším jen to nutný, co nejrychlejc a bez zbytečný komunikace okolo. Zabalená v dece jsem od momentu, kdy se setmí. V posteli objímám polštáře a chci co nejdřív usnout. Chci jen spát, abych nic necejtila a každý ráno se v tom polospánku snažím udržet co nejdýl, protože vím, že další den bude zas hrozně těžkej. Funguju na automat a nechci nic navíc, co by mě mohlo sepnout. Učesat, namalovat, oblíknout mikinu, nasadit kšiltovku. A ani na cestu si do uší nemůžu dát sluchátka, protože jsem si přece namalovala oči. Kdy tohle přejde?