STŘIHY XVII.

Je 10. září, 11:58, údajně jeden z nejmocnějších úplňků a já naprosto schválně a plánovaně sedím na balkoně zabalená v dece a usrkávám svůj nejoblíbenější  čaj. V repráku mi hraje River Flows In You a jakmile tam ta 58. minuta naskočí, vysílám do nebe opakovaně jedno obrovský přání a nedovolím si si u toho připadat jako blázen. Musí to vyjít. Dělám jedno z největších rozhodnutí v životě a... už je na čase, aby se to všechno zlomilo a dopadlo tak, jak má. 

STŘIH

Po tváři mě hladí zapadající slunce a uvelebená v novým křesle se nechávám unášet příběhem stránku za stránkou. A přestože hltám každý písmenko hnající děj, ze kterýho mám husí kůži, dopředu, každou chvilku zvednu oči, jestli se mi to nezdá. Sedět si tady v tichosti a padající tmě spolu, každej na svým oblíbeným místě balkonu a střídavě obracejíc stránky v tom svým příběhu na voňavých stránkách nových románů. A taky vlastních životů. Opatrně a bez přeskakování, na který jsem bývala expert.

STŘIH

Zavázat boty, zapnout Nike Run Club, pustit hudbu, rozběhnout se. Bejvá to pokaždý stejný, ale dnes je to v něčem jiný. Běžím se smutnou emotivní písničkou v uších a... usmívám se. Neutíkám před ničím. Neutíkám před sebou a ani nic nehoním. Prostě jen běžím. A to jsem nezažila několik let. A chci to už navždycky, i když je mi jasný, že je jen otázka času, kdy budu zas lapat po dechu a snažit se běžet tak rychle, aby ty slzy rozfoukal vítr. Takovej už ten život je. 

STŘIH

Usínám několik hodin a pak se stejně každou hodinu budím a koukám na telefon. Oteklý oči mi ráno ani nejdou pořádně otevřít, natož nalíčit, ale dělám, co se dá. Dny, kdy jsem si mohla dovolit nevstat z postele jsou ty tam. Už se nebalím do velký mikiny, ale naopak. Beru si košili, oblíbený sako, na červeně zbarvený víčka nanáším linky jako každej den a na kruhy pod očima mám silnej korektor. Při natáčení filmů jím zakrejvaj tetovačky, tak co by si neporadil s nějakou probdělou nocí. Jedno sojové latté, prosím. Vyčarovat úsměv na rty, nasdílet na stories domluvený kampaňový posty a zpátky do svý role veselý holky, co si plní sny. Co na tom, že třeba měla uplně jiný.

STŘIH

Ležím zabalená v měkký dece, opřená zádama o topení, se slanejma slzavejma cestičkama na tvářích a s hlavou tam, kde vůbec, ale vůbec bejt nechci. A tak se snažím, strašně se snažím myslet na něco jinýho. Pustit si Harryho a cejtit se aspoň o kousek líp. Nechat v puse rozplynout kousek čokolády a soustředit se na to hezký, co se mi děje a čeho je dost. Jenže to nějak nejde zastavit. Ani rozdejchat. A po dlouhý době mám zase pocit, že to nezvládám. Jediný, co bych chtěla je, aby mi někdo udělal bylinkovej čaj na dobrou noc a přitulil mě k sobě pod peřinou.