A TY VÍŠ, KDO TO ČTE?

Jako téma dnešního článku jsem si zvolila to, nad čím v poslední době přemýšlím čím dal častěji a mám pocit, že většina lidí nad ním právě nepřemýšlí, ačkoliv by měli. Zejména blogeři, instagrameři a další. Tím tématem je totiž to, co člověk publikuje na sociální sítě. Co všechno na sebe prozradí, fotky, jaký vyfotí, obsah, co vytvoří a nasdílí ho v podstatě celýmu světu. Ono se to na displeji telefonu zdá takový nereálný - to, kolik lidí tu danou fotku, video nebo příspěvek uvidí, člověku to většinou ani nedojde. Někdy to ale dostane hodně reálnou rovinu a to vám může dát pěknou facku. Mně teda dalo.

Před rokem a kousek jsem nastoupila do nový práce. Do tý doby jsem nikdy nikde nepracovala, jen jsem blogovala a chodila do školy. Měla jsem kolem sebe lidi, který zajímaly stejný věci a stejný věci jim přišly normální. A tak jsem to všechno sdílela. Co jím, kam chodím, co mě trápí, co mi dělá radost, že cvičím, jak vypadám. Blog se mi pořádně rozjel, živil mě, žila jsem sama v Praze, dělala si co chtěla a podle toho se na sebe dívala. Pouštěla jsem ven pořád víc a víc, ukazovala se víc a víc. Protože proč ne, že jo. Instagram jsem měla plnej fotek v plavkách, v prádle nebo zadků z fitka. V nový práci jsem samozřejmě nikoho neznala, o nikom nic nevěděla a s nikým se nebavila, protože jsem se styděla. A když pak někomu uklouzlo, že si před mým nástupem všichni sjeli můj Instagram, udělalo se mi tak trochu špatně. Nebo ne trochu, vlastně hodně. Protože jsem si rychle vybavila, co všechno tam mám. Že ta kupa lidí, který ani neznám jménem, věděj i jaký nosím spodní prádlo. A nebyl to vůbec příjemnej pocit. Bylo to takový moje první velký setkání s realitou, srážka mýho online a offline života.

Holky - a vlastně i kluci - dávejte si pozor, co pouštíte ven. To, co se vám třeba zdá vtipný nebo co si myslíte, že oceněj vaši sledující, to se nemusí zdát vhodný lidem, se kterými přijdete do styku v nějaký blízký budoucnosti. Lidem, kteří budou důležití a to třeba i v rámci domlouvání nějaký velký spolupráce nebo v práci, kterou děláte mimo blog. Nejednou jsem se dozvěděla, že si něčí příspěvky v nějaký firmě nebo agentuře posílají lidi pro pobavení s tím, že s takovým člověk nikdy nechtějí na ničem spolupracovat. Vžijte se před publikací čekoholiv do různých lidí, kteří si to budou moct přečíst. Vžijte se do sebe za 5 let, jestli se za to třeba nebudete stydět, jestli vám nebude líto, že jste něco takovýho někdy někam dali. Kdysi jsem napsala zamilovanej článek o svým tehdejším vztahu. Někdo mi k tomu tenkrát napsal, že jednou zapláču nad tím, že jsem to napsala. Nechápala jsem to tehdy a nechápu to ani dnes, když už je ten vztah minulostí. Bylo to od srdce, byly to moje emoce a v tu dobu to byla moje realita. Nikdy nebudu mít důvod se za to stydět. Stejně tak tetování, který mám společný s někým, s kým už roky nejsem. Nikdy mě to mrzet nebude. Jsou ale věci, před jejichž zveřejněním bych si ráda přečetla právě tenhle článek a rozmyslela si to. A proto to píšu. Protože dnes nad vším, co píšu, přemýšlím uplně jinak. Je to třeba i ten důvod, proč netočím videa, neumím je natočit tak, abych si za nima pak dokázala stát a necítila se jak debil, když si to přede mnou někdo pustí. 

Vybalancovat tu blogerkou část života s offline životem a tím, co si o vás může kdokoliv kdykoliv najít a zjistit, je vlastně hrozně těžkej úkol. A já vás chci jen tak trochu poštouchnout, abyste se nad tím zamysleli.