Motám se do teplý šály, na hlavu narážím čepici a podle svýho stylu ji stahuju až na úroveň očí, takže skrz ní tak trochu mžourám. Baví mě se cítit uplně schovaně, aby mi nikdo z protijdoucích lidí neviděl do tváře a nerozluštil výraz v mých očích. Nejdu na tramvaj, chci se projít a srovnat si v hlavě aspoň trochu z toho šílenýho nepořádku, kterej tam mám. Jedna myšlenka se přetahuje o pozornost s druhou, který zas klepe na rameno třetí a dožaduje se taky té svojí chvíle. Perou se jedna s druhou. Zákonitě se pak dostavuje moment, kdy si něco uvědomím nebo zrovna dojdu k zjištění, díky kterýmu mi ztěžkne krok a po těle se mi rozleje svíravej nepříjemnej pocit. Jako když si přečtete zpátvu kterou nečekáte, kterou byste nejraději vůbec neviděli. Svět se zatřese a já se propadnu zemí do prostoru, kde se špatně dejchá, vzduchem poletují studený a vlhký kousky neznámého a ze všech stran se na mě něco tlačí. Zběsilý rozdejchávání tomu nepomůže, protože tím akorát nasávám ten těžkejch vzduch okolo.
Upside down.
Můj svět je v tu chvíli uplně jinej, zastaví se a svíravej pocit mě pohltí. Kolemjdoucí ale pokračují stejným tempem a tváří se, že si toho zmatku a nepořádku poletujícího všude kolem vůbec nevšimli. Nevšimnou si tak naštěstí ani těch dvou opuštěnejch studejch slz, co se mi nepodaří udržet pod víčky a který tou zimou uschnout ještě dřív, než za sebou stihnou nechat lesklou cestičku. S jedním hlubokým nádechem se prodírám dál a rychle zaháním touhu zvednout telefon a nebýt na to sama.
Dneska nevolám na žádný svý zachranný číslo. Nádech. Výdech. Zmrzlou tvář mi pohladí zapadající sluníčko a já skrz přivřený řasy koukám přímo do něj. Nechávám ho prozářit to šedo, ve kterým se nacházím a nasavám jeho chladnej zimní žár a v mžiku sekundy se jím nechám vytáhnout zpátky do normální světa. Upside down se rozplyne a já se s dalšíma hlubokýma nádechama uvolňuju a přidávám do kroku. Zvládám to sama, dneska už jo.
Je to jako popis úzkostné panické ataky... Ať je světlých momentů více než těch druhých!
OdpovědětVymazatTěch je mnohem víc, o těch špatných se ale líp píše. :)
Vymazatpekne napísané..len mi je ľúto, že to je také smutné...skús sa opiť :D alkohol je podceňovaný :D:D
OdpovědětVymazatViki Ceglédyová
:DD dobrá rada! Já ale ani smutná nejsem, jen to jen popsanej moment, ne celý dny mýho života. :)
VymazatPoslední půlrok mě tyhle momenty taky přepadají! Tak že jsem se u tohohle článku málem rozbrečela z toho jak s tebou soucítím! Moc ti přeji ať je to do budoucna jen lepší! A že bude!!! :)
OdpovědětVymazatŇuňu, hlavně nebreč. Však ono je ve finále dobře a jak říkáš, bude ještě líp. :)
VymazatPanika? :( Nevím, jestli se o tom jenom v dnešní době otevřeněji mluví, ale přijde mi hrozné, kolik lidí s tím má zkušenost...
OdpovědětVymazatTakový chvilkový něco, nevim, je to zvláštní. Asi s tím má ale právě zkušenost většina lidí a je to asi normální, nejde o nic tragickýho, člověk se jen musí naučit pracovat se svojí psychikou. :)
VymazatSlušnej průjem. Jestli si myslíš, že prozře a uvědomí si, že tě vlastně strašně miluje a nemůže bez tebe žít, když budeš dokola psát o tom, jak brečíš, tak to si na omylu. Seber se trochu a věnuj se raději článkům s outfitama, ty za něco stojí.
OdpovědětVymazatJsi úplně mimo, radši čti opravdu jen ty outfity, když takovýmhle článkům nerozumíš a vysvětluješ si je uplně jinak, než jsou míněný. :)
VymazatPanicka ataka, úzkost, znám to víc než dobře. Je to hnus
OdpovědětVymazatOny takové chvíle k životu patří. Tak ať se ten nelad postupně nějak poskládá. A procházky jsou na to dobrá terapie.
OdpovědětVymazatHezký víkend
Tohle jsou ty pocity, ktere ma nekdy za cas kazdy, ale moc se o nich nemluvi. Tak at prichazeji co nejmene a mas slunce v dusi ❤ 🌞
OdpovědětVymazatNa začátku píšeš ke komentáři, že se o těch špatných píše lépe, musím s tebou souhlasit, také to tak mám... :) Snat těch světlejších chvil bude víc ;)
OdpovědětVymazatSomethingbykate
Mne prijde, ze ses popisem sveho upside down sveta dost inspirovala serialem Stranger things a jeho upside down svetem
OdpovědětVymazatNo vždyť ano :D:)).
Vymazat