DREAM JOB NEBO TAK UPLNĚ NE?

Na firemní rozlučce jsme v pátek uprostřed noci s ex-kolegou, kterýho si nesmírně vážím, lehce ovínění (ogintonicovaní) otevřeli jedno téma, který podle mě stojí za to otevřít i před váma. Tenhle kolega je táta od rodiny, v Sunu jsem z něj měla od začátku ohromnej respekt, bála jsem se ho a když jsem s ním na něčem pracovala, byla jsem z toho nervózní jak malý dítě, protože jsem měla pocit, že na mě kouká jako na "nějakou tu blogerku" a je k tomu dost skeptickej. Pak jsem ale zjistila, že sám píše blog, marketingově zaměřenej a já všechny ty jeho články přelouskala v rámci svýho dělání si pořádku v marketingovejch termínech. Pak jsme se vzájemně podporovali na Czech Blog Awards a když mi tenkrát veřejně pochválil tenhle článek, byla jsem z toho na větvi několik dní. I když ta chvála zněla asi takhle:

"No konečně si napsala něco pořádnýho!".

Lidi, ke kterým vzhlížíte a kteří vás zároveň podporujou v tom, co děláte vy, jsou výjimeční a maj ohromnej vliv. Schválně si spočítejte, kolik takových případů kolem sebe máte, já teda moc ne. Spočítala bych je nejspíš na prstech jedný ruky. Proto jsou pro mě důležitý všechny témata, co společně otevřem a tohle, který bylo o tom, JAKÝ TO VLASTNĚ JE, ŽIVIT SE JAKO INFLUENCER,  bylo o to zajímavější, o co upřímnější díky alkoholu bylo.

DREAM JOB

V době svých vysokoškolských studií chcete do něčeho investovat volnej čas a přebytečnou energii. Chcete něco vytvářet a protože čtete pár blogů, který vás bavěj, rozhodnete se to zkusit taky. Vaše okolí vás k tomu popostrčí, pomůže vám a najednou to jede. Fotíte, píšete, baví vás to, máte pár čtenářů. Po čase přijde první nabídka na spolupráci, dostanete zdarma pár kusů nekvalitního oblečení a tančíte z toho nadšením. O pár měsíců později se v Čechách vyloupne holka, jejíž blog dlouho čtete, s tím, že rozjíždí agenturu zastupující blogery a že vás chce od začátku v týmu. Nevěříte svým vlastním uším ani očím, stěhujete se do Prahy a začínáte tak trochu novej život. Dostáváte první placený kampaně a začíná vám docházet, kam až se tohle může vyvinout. Vysedáváte po kavárnách, chodíte na blogerský schůzky, eventy a občas vyfotíte nějakou produktovou fotku, za kterou dostanete zaplaceno. Sleduje vás pořád víc a víc lidí a ti vás neustále hodnotí a komentují. Připadáte si jako stoupající hvězda a tak trochu si žijete svůj sen. Je to skvělý. Občas vám přistane v emailu nabídka, kterou čtete několikrát za sebou, protože jí nemůžete uvěřit. A někdy se třeba rozbrečíte štěstím a nechápete, jak se to stalo, že jste na výletní lodi v Norsku a to všechno jen díky tomu, že jste si před pár lety založili webovou stránku a začali na ní sepisovat svoje (ne)moudra. Sdílíte svůj život, necháváte lidi nakouknout do svýho soukromí, pustíte je mnohem dál než nějaký neosobní online magazíny. Díky blogu se dostanete do zákulisí spousty zajímavejch projektů, seznámíte se s inspirativníma lidma, máte kolem sebe spoustu kamarádek se stejnými zájmy a rozumíte si. Navzájem se fotíte, máte to sladěný, nerozčiluje vás fotit třicet stejnejch fotek. Pak si najdete přítele, kterýho rychle zapojíte do svýho blogerskýho stylu života, berete ho na akce, naučíte ho fotit, sdílíte ho, všichni jsou z vás nadšení a nejčastější komentář u vašich fotek je #couplegoals. Dostáváte nabídky, který jste si před pár lety neuměli ani představit. Máte spolupráci se značkami, u kterých roky nakupujete a jejich obsah sledujete i jako konzument. Jezdíte na presstripy, dostáváte pozvánky na všechny důležitý akce, choděj vám balíčky plný věcí, co vůbec nepotřebujete a když něco naopak potřebujete, není zas takovej problém si to v rámci nějaký spolupráce obstarat. A při seznamování s kýmkoliv novým máte poměrně zajímavý téma, o kterým se můžete zapovídat. "A ty máš 30 tisíc sledujících, jo? Aha, a jak to vlastně funguje?" Žijete si trochu jinak než většina lidí, co má "normální práci" a po nějaký době už si to normální ani neumíte představit. To je asi tak nějak definice vysněnýho zaměstnání..

...NEBO NE?

Když si ale usmyslíte, že kromě blogování chcete dělat ještě něco jinýho, chcete využít příležitost, že se můžete dostat k zajímavý práci, něco se reálně naučit, mít znalosti a před sebou širší budoucnost než tu influencerskou, zjistíte, že je to časově mnohem náročnější, než jste si kdy uměli představit. Lidi s "normální prací" si totiž v práci odpracují svých dejmetomuosm hodin a pak si jdou po svým. Zabouchnou dveře kanclu, zaklapnou počítač a užívaj si volnej čas, neřešej nic okolo. Bloger zaklapne počítač v práci a rovnou otevírá svůj soukromej. Vymýšlí, co dneska přidá za fotku, na jaký zajímavý místo stihne ještě vyrazit, aby se tam vyfotil a přidal obsah, na kterej jeho sledující čekaj. Protože když nebude obsah, nebudou sledující. A když nebudou sledující, nebudou kampaně. Nebudou kampaně, nebude dream job. Přemýšlí, co s lidma bude sdílet dnes a co zítra, i když se mu třeba zrovna vůbec nic sdílet nechce. Když se mu pod rukama hroutí osobní život a to poslední, na co má náladu, je se někde fotit a dělat, že se nic neděje. Možná předposlední, to poslední je totiž jít s tím vším ven a prostě to lidem říct. Jakože čau, dávám si pauzu, nejsem na tom uplně dobře, tak o mně nějakou dobu neuslyšíte. To prostě udělat nechcete, na to jste tomu dali až moc, moc svýho času, svý energie i svýho srdce. Takže to nevzdáte. Ne napoprvé, ne napodruhé, ne napotřetí. Protože přiznejme si, pocit, že se vám život hroutí jako domeček z karet má každej z nás několikrát do roka. Akorát o většině svýho okolí to vůbec nevíme, protože svý soukromí normálně lidi nesdílej. Proč by to taky dělali. 

To přece dělaj jenom blogeři!

Čas od času si taky uvědomíte, že by vám místo všeho toho pozlátka, vypiplanejch outfitů s napůjčovanejma věcma od designerů, naučenejch úsměvů a drinků na střechách luxusních hotelů stačilo pár hodin na rozvrzaný dřevěný židli u studenýho kafe naproti někomu, kdo se zajímá o to, jací jste a ne o to, jak si žijete. 

Někoho, kdo nebude brát každou chvíli do ruky telefon, přidávat storýčka a kontrolovat lajky na Instagramu. Nebejt jen vedle sebe, ale spolu. Nehrát si na něco, co nejste. Prostě jen tak být, dívat se sobě do očí, vnímat jeden druhýho. Nefotogenicky. A nepřemejšlet u toho nad tím, že už jste dva dny nepřidali fotku a že by to bylo potřeba napravit.

Někdy prostě chcete odmítnout všechny ty pozvánky na akce s black tie dresscodem, kde celej večer absolvujete povinný small talky s lidma z vaší branže a s každým si vyprávíte, jak se máte dobře a s kým teď na čem spolupracujete, i když vás to ve finále vůbec nezajímá. Ty akce, kde si každej hraje na něco, co vůbec není a kdy se nejvíc těšíte na to, až doma sundáte ty podpatky, navlíknete se do teplákovky a s vlasama smotanýma do drdolu padnete do postele a u oblíbenýho seriálu upravíte fotku, kvůli který jste na tu akci šli, abyste ji mohli přidat a bylo vidět, že jste tam taky byli.

"Ty na to teď docela kašleš, viď?" 

"Už moc článků nepíšeš..." 

"Tebe už to nebaví?" 

Nekašlu, nepíšu a baví. Ale má to spoustu ale. To dobrý se třeba sdílí hezky. To špatný ve finále taky, ale až v době, kdy už jste se vším v pohodě. A tak občas nastane hlušší místo. Moment, kdy se snažíte udržet v tom vlaku, co jste sami rozjeli a zároveň víte, že tomu nedáváte maximum. Štve vás to, štve vás, že se od vás čeká něco jinýho, než jste schopni poskytnou, štve vás, že nedokážete oddělit práci a soukromí. Štve vás, že píšete tolik řádků, který potom zase mažete, protože prostě nevíte, jak s tím vším naložit. Víte, na blogování prostě člověk nemůže bejt sám, potřebujete někoho, kdo vás vyfotí, kdo vám dá zpětnou vazbu, kdo s váma bude jezdit na všechny ty výlety, fotit s váma snídaně a kdo vám pomůže s kampaněma, kdo vám bude trpět neustálý přefocování věcí, aby to bylo podle vašich představ. Za jedním blogem stojí málokdy jen jeden člověk. Stojí za ním taky spousta času. A emocí. Spousta emocí.

"Já si to vůbec neumím představit, ten tlak. Nikdy bych to nechtěl dělat. Obdivuju tě, že to zvládáš, že pořád víš jak na to. Že víš, co sdílet, že musíš něco sdílet, i když zrovna řešíš věci, co vůbec sdílet nechceš." No... Já někdy ale fakt nevím. Fakt ne.

Tak jak to teda je? Je to dream job nebo není?