STŘIHY V.

Sedím v jednom z nejvíc cool prostorů v Holešovicích a čekám, až přede mnou přistane houbový rizoto s kuřecím steakem. Nevím, jestli si dřív prohlížet ten super zajímavej interiér, stylový návštěvníky, co sem choděj nebo těch pár lidí, co se mnou sedí u stolu. Zasekávám se ale hlavně na tom posledním bodu. Všichni maj zabořený hlavy v telefonech, můj leží na stole a já jen těkám pohledem z jednoho na druhýho a přemýšlím, jestli se mám štípnout nebo ne. To, že tady (už poněkolikátý) sedím - že tady sedím s těmahle lidma - mi hlava nebere. Že jsem se mezi ně dostala, že mám tuhle možnost a že mě čeká jízda mnohem divočejší, než jsem si kdy uměla představit, na mě působí tak uspokojujícím dojmem, že se jen potichu usmívám a to štěstí mi musí sálat z očí.

STŘIH

Někdy ty slova říkám sama. Někdy je čtu. Někdy je slyším od člověka, co sedí naproti mě. Slova, co ti normálně berou vítr z plachet. Slova, co ti berou iluze a pár snů o budoucnosti. Slova, co tě nasměrujou jinam, než kam si původně směřovat chtěl. Je zvláštní, jak se reakce člověka měněj, jak se dokážem nechat "obouchat" a jak odlišně vnímáme věci v průběhu času. Znáš ho, ten pocit, kdy to, co by ti před pár měsícema okamžitě podseklo nohy, s tebou teď sotva zakymácí? Já jo. Je skvělej. 

STŘIH

Nemůžu popadnout dech, ležím na zemi, prakticky ve vlastním potu a ten zatracenej odpočet času mi dává najevo, že je čas se zase posbírat a nasoukat se do těch propocenejch červenejch rukavic, co jsem si dnes koupila. Trenérův křik mým směrem mi napovídá, že nestíhám a když si mě zase bere do dvojičky na sparing, přemýšlím, jestli sebou seknu radši hned nebo až o půl minuty později. Každý střídání mě baví, s každým je to uplně jiný, mydlíme do sebe, občas chytnu ránu, která zabolí a závěrečnej kruháč odjedu s vypětím těch nejposlednějších sil. A panebože, to je tak strašně skvělý. Když pak po tréninku sedím dole na recepci a čekám na svůj odvoz, uvědomuju si, že tenhle výdej energie, tenhle náboj v něčem, to je to, co mi tak strašně chybělo. Miluju to. Od první chvíle.

STŘIH

Tři ráno, prázdnej bar a pár drinků na stole. Ta parta lidí, se kterou tam jsme, si užívá venku svoje padesátý osmý cigáro za večer a já sedím sama na barový židličce a láskyplným pohledem sleduju ty moje dvě milovaný cácory, co si kousek od našeho sezení udělaly soukromej taneční parket a jedou pořádný bomby. Polejvá mě vlna vděčnosti za to, že je mám ve svým životě a ve chvíli, kdy se mi v hlavě ozve kousavej hlásek, že bych si možná měla začít vážit správnejch lidí a nevěnovat se tolik těm, co za to nestojej, seskakuju ze svýho pozorovacího místa a vrhám se jedný z nich kolem krku. Do ucha jí k tomu šeptám jedno velký děkuju a taky to, že jim musím pár věcí říct...

STŘIH

Pomalu se navlíknu do teplákovky, vypiju snad litr vody najednou, zabouchnu dveře a šnečí rychlostí vyrážím čekat na Uber. Hořím, zároveň mám zimnici a v pomatení smyslů se nechám vysadit na zubní pohotovosti, místo na tý klasický. Když pak o hodinu později vcházím do nemocnice na Vinohradech, kde jsem byla dva měsíce zpátky v uplně jiný situaci, ze který se mi dělá zle ještě dnes, nechápu, na jakýho autopilota to jedu. Na twitter vyťukám po dlouhý době jeden ufňukanej tweet. "Jediný místo, kde potřebuju, aby mě někdo držel za ruku, je nemocnice.", a schoulím se vleže na lavičku. Po horký tváři mi sklouze pár slz a pak to nějak rozdejchám. Zvládnu to. Ale volat si taxík do nemocnice, dvě hodiny tam ležet v čekárně a pak si zas zavolat taxík na cestu domů, když je vám uplně na umření a sotva stojíte na nohou je... na nic.