TŘI, DVA, JEDNA

Sedím na horizontu, koukám na tu ledovou střechu pod sebou a tetelím se blahem. Vím totiž, že za pár vteřin, jen co si pořádně utáhnu boty a navleču rukavice, vypnu hlavu. Všechno to, co mi v ní lítá, všechny věci, co v sobě i mimo sebe řeším, budou najednou na několik dlouhých momentů pryč.  Díkybohu za tyhle dlouhatánský sjezdovky. Budu se soustředit jen na to, jak vyberu tu další zatáčku a užívat si, jak mi od hrany odletí čerstvej prašan. Na to, jak mi hořej svaly na nohách, místo toho, abych se zabejvala tím, po čem vlastně hořím já. 

Poslední týdny byly náročný. Náročný fyzicky i emociálně a vlastně je dost těžký říct, co mělo navrch. Bejt na věci sama... Neznám. Neumim. Teda teď už jo. Dělat velký rozhodnutí, jet sama za sebe, neohlížet se na nikoho po svým boku, protože tam po tolika letech ve vztazích nikdo není. A pak si následky těch rozhodnutí i sama prožívat, v dobrý i zlým, ale sama. Říkat jo na věci, na kterých bych se dřív neodvážila ani pomyslet, dělat šílenosti, každej den někde lítat (nebo lítat někam daleko), nacházet si čas na věci, co jsem dřív nedělala a přestat s tím, co jsem dělala jen tak ze zvyku, pro dobrej pocit. Najít odhodlání do těch aktivit, ke kterým mě to táhne. Snít, ale trochu jinak, (ne)plánovat, nemít žádný vzdušný zámky a spoléhat jenom sama na sebe. Být sama sebou...? A to co vlastně je?

A co vlastně chci? Dělám teď dobrý volby? Držím se v okolí správných lidí? A zamiluju se zase?

Proboha, nasaď si ty rukavice a už jeď.