INSTAGRAM FAKE

Na velkým plátně je v plným proudu dokument Follow Me, a já už v hlavě sepisuju článek, o tomhle velkým Instagram Fake tématu. Follow me je dokument, kterej pojednává o tom, jak zvrácená je jedna z mnoha stran týhle ultra populární aplikace. Ono jich je zvrácených podstatně víc než jen jedna, ale o týhle jedný se dodnes až tolik nemluvilo. To, že se influenceři stávají milionářema, je jedna věc. To, že se milionářema stávaj i lidi, co vyvíjej softwary na falešný sledující, který pak prodávají ve velkým lidem, je věc druhá, momentálně mnohem podstatnější a smutnější. Smutným faktem taky zůstává, že organickej růst je v dnešní době na Instagramu v podstatě nemožnej a proto tenhle business s falešnejma účtama takhle kvete. Algoritmus zvýhodňuje ty posty, co získávají vysoké počty lajků v momentě publikování a čím jste úspěšnější, tím více lidem je váš obsah zobrazen a je jedno, jestli je ten úspěch reálnej nebo nakoupenej. Pokud jste malej uživatel, co tvoří obsah pro pár stovek nebo pár tisíc sledujících, je jedno, jak moc se snažíte, jak láskyplnej a autentickej obsah vytváříte. Pokud se nekamarádíte s někým, kdo má na Instagramu mnohonásobně větší popularitu a často vás sdílí, pravděpodobně jste zaseknutí na stejné úrovni jako jste byli zhruba před rokem, ať se snažíte sebevíc. A vlastně kdyby zaseknutej, většina z nás je na tom mnohem hůř než před rokem, kdy byl ještě feed chronologickej a obsah se opravdu dostával ke všem, co vás začali sledovat.

Ale zpátky k dokumentu a jeho aha-momentům. Když si v jeden moment ukázkovej instagramer převléká za popelnicí celej svůj outfit, aby na tom dobrý photospotu u Eiffelovky udělal víc různých fotek, většina sálu kroutí hlavou a nahlas si odfrkavá. Já mezi nima. Je to přece úsměvný. Jenže pak mi dojde, že nejsem o moc jiná. Sice si neměním outfit za popelnicema, abych mohla tvrdit, že jsem někde tejden, když tam jsem na odpoledním výletě, ale že si s Alex na výletě měníme na pár fotek bundy, abychom ty fotky měly jiný, to je přece skoro stejnej případ. Sice jen skoro, ale princip je stejnej.

Normální člověk by si u toho zaťukal na čelo a ptal se: Proboha proč? 

Influencer, respektive blogerka, si ale vzpomene například na to, jak byla Petra LovelyHair na pár dní v New Yorku a na všech fotkách měla tu jednu zimní bundu, ve které letěla. Opět, normální člověk by si řekl, že je to přece logický, proč by si člověk bral na pár dní víc bund, když jede jen s příručním kufrem? Jenže tady přichází střet toho, co je normální v reálným životě a co je normální na Instagramu. Petra tenkrát dostala neskutečnou vlnu negativních komentářů, které se vyjadřovaly k tomu, jak si jako blogerka může dovolit mít na výlet jen tenhle jeden outfit (respektive bundu, protože byla zima) a NUDIT tak svý sledující tím, že pořád koukaj na to samý oblečení - co na tom, že se fotí na samých cool místech ve městě, který nikdy nespí a kam se jednou chce podívat snad každej. Ty lidi to prostě nudilo. 

Tahle doba, kdy jsou nejsledovanější ty profily, jejichž fotky jsou jedna velká póza a každej, kdo se jen na vteřinu zamyslí, jak tenhle moment, co je sice ohromně estetickej a vizuálně vyladěnej k dokonalosti musel vypadat v realitě, je na hlavu. Proč stovky tisíc lidí vzhlížejí k někomu, kdo s sebou na dovolenou tahá papírový tašky z luxusních obchodů, prázdný lahve od šampaňskýho, motá do světýlek sebe, stůl i židle,  do vany si pohazuje lístky kytek, aby se v ní pak nechal vyfotit od mámy a objednává si kvůli fotce tuny barevnýho jídla, který nikdy v životě nemůže sníst a velmi pravděpodobně ani kousek ochutnat? 

Fake it till you make it. Opravdu? Opravdu se teď takhle dělá úspěch? A opravdu jsou pak tihle lidi šťastní - to by mě na tom zajímalo úplně nejvíc.

Ve světe teď prý získavají lidi status online celebrity tím, že si jednoduše za pár desítek dolarů nakoupěj tisíce sledujících. A taky lajky na každej příspěvek. A taky komentáře, skrz ruskej nástroj Commenter, kde se uživatel zaregistruje, předepíše si komentáře, které chce dostat a reální lidé, co jsou v nástroji zaregistrovaní také, mu tam ty komentáře pod svým jménem naklikají. Výměnou za to, že to funguje i obráceně, samozřejmě. I mean WHAT THE ACTUAL FUCK? Chápete, že to takhle ve spoustě zemích opravdu funguje? A že to značky neřešej a těmhle "influencerům" platěj nesmyslný částky za propagaci produktů, který ale reálně viděj jen tisíce botů a jen pár opravdových lidí. A že to Instagram neřeší. Že neřeší, že denně vznikaj tisíce falešných profilů. Že existujou programy, co celej den projížděj veřejný Instagramový účty a vytvářej z nich falešný účty, který potom prodávaj. A ano, i s vašima fotkama někde v tom bezedným světě jedniček a nul existuje falešnej profil, kterej se tváří jako vy, protože má vaše fotky a vaše texty. A co bude se všema těma fulltime Instagramerama, až firmám dojde trpělivost a přestanou si platit reklamu, která se dostane k více falešným účtům než reálným?

Tohle je ale nějaký dění ve světě a na nás uplně konkrétní vliv nemá, zatím. Co na nás ale vliv rozhodně má už teď, je to, co na Instagramu a dalších sociálních sítích konzumujeme. Co za profily vlastně sledujeme. Většina z nás otevírá Instagram hned ráno po probuzení, během dne ve volných chvílích a taky večer před usnutím. Trávíme na týhle síti, která byla - doufám - původně stvořena k vzájemný inspiraci a sdílení zkušeností, hodiny a hodiny času, který bychom mohli pracovat na našem vlastním štěstí, naší budoucnosti, naší práci, našich vztazích. Pokud by nám tyhle hodiny online přinášely opravdovou radost, chápala bych to. Ale přináší vám to opravdu radost? Protože mi spíš přijde, že kdykoliv se podíváme na Instagram, vidíme, že se má někdo líp než my. Že má hezčí postavu, víc času na cvičení, vydělává víc peněz a má tak dražší oblečení, navštěvuje hezčí hotely, má lepší foťák, umí líp vařit, má víc sledujících a víc komentářů. Tohle celý je tak strašně nezdravý, protože málokterej profil má v sobě tu inspirativní stránku. Málokdo ty krásný věci ukazuje tak, aby vás to nakoplo k tomu, víc se snažit a dostat se tam taky. A proto je to tak strašně nebezpečný pro psychickou rovnováhu každýho z nás. Pro vztahy každýho z nás. Přestože jsme všichni inteligentní a dokážeme si v dnešní době uvědomit, že to co vidíme na Instagramu nemusí být ani vzdáleně realita, i tak to má na nás všechny obrovskej vliv.

Máme potřebu posuzovat svojí úspěšnost a svý štěstí podle toho, kolik dostaneme lajků na Instagramu. Hroutíme se z mizerných dosahů, za kterýma stojí algoritmus, jehož cílem je donutit uživatele za dosah platit. Jsme nešťastní z toho, že se u našich fotek nemnožej komentáře a přitom je sami nikomu nepíšeme. A každej, každej moment, kdy se nám něco povede nebo jsme šťastní, potřebujeme sdílet, aby ta radost byla opravdová. Aby nám ty naše šťastný momenty někdo schválil. Aby to všichni věděli. 

Takže kde je ta hranice? 

Jak se máte jak konzument chovat, aby vám sociální sítě přinášely radost a ne pocit méněcennosti? A jak se jako tvůrce obsahu nenechat chytit do spirály demotivace, když vidíte, jak se ta síť vyvíjí a kam to celé spěje?