A CO ŽES ZAČLA BĚHAT?

`Článek vznikl ve spolupráci se Runczech.

Roky - roky!! - na mě táta apeloval, ať začnu běhat.

Nevím, jestli jsem vám to někdy říkala, ale nechala jsem se od něj takhle kdysi přemluvit ke golfu, dostala jsem trenéra, udělala zkoušky na zelenou kartu a... od tý doby byla na hřišti asi tak třikrát. Ty zkoušky jsem dělala před šesti lety. A golfový hřiště máme v Hradci za barákem. Takže asi chápete, proč jsem se k tomu běhání původně moc neměla.

Zpátky do minulosti:

Je pravda, že během studia na gymplu jsem to občas hecla, primárně to ale bylo vždycky kvůli tomu, že jsem chtěla shodit pár kilo. Nebo že jsem potřebovala vypadnout z baráku a vybrečet se - to fakt, běhala jsem se zlomeným srdíčkem na louku a tam seděla a brečela, pak jsem se zklidnila, doběhla domů a ten červenej obličej vždy úspěšně svedla na můj běžeckej výkon - chytrá holka. :D Běhání jsem tím ale - světe div se - na chuť nepřišla. 

Strojem na posun času se z mých pubertálních let posunem do roku 2017, kdy mě běhání poprvý opravdu chytlo. Ne kvůli snaze o úbytek váhy, ale jako aktivita, kterou jsem doplňovala návštěvy fitka. Bydlela jsem v Bohnicích, kde se běhá nádherně a tak jsem si zvykla na pravidelný výběhy. Bavilo mě to a tak jsem se přihlásila i na závody - respektive na Night Run. To by mi ale osud nesměl házet klacky pod nohy bych ale nesměla bejt mistr nešikovnosti a pár týdnů před startem si nepřetrhnout kolenní vazy. Do tý doby se mi vlastně nikdy nic vážnýho nestalo a až tohle mi ukázalo, jak moc zranitelný tělo je a jak málo jsem si vážila toho, že mi celý ty náročný krasobruslařský roky sloužilo, aniž bych mu dávala cokoliv na oplátku. Těch několik týdnů o berlích pro mě bylo peklo - a přitom to vlastně skoro nic není, blbý berle, blbý koleno, nic ve srovnání s tím, co se člověku může přihodit. A stejně, tak špatný stavy jako tehdy jsem nikdy neměla. Nabrala jsem pár kilo, cejtila jsem se hrozně, neměla jsem se kde vybít a hrozila mi další operace i to, že spoustu aktivit už ani nebudu moct dělat. Z týhle doby jsem psala tenhle článek, kterej jsem si teď zpětně pročítala a uplně z toho na mě dýchla ta moje tehdejší depka a snaha se nad to povznést, naštěstí jsem už dva roky zpátky byla docela rozumná a nedala to svýmu tělu nijak sežrat, ba naopak, postupně jsem ho zas dostala do stavu plný funkčnosti.

A cenu za nejhorší/nejlepší dárek roku získává:

Když jsem pak před Vánocema(2017) došla k závěru, že už můžu koleno zase zatěžovat, vrátila jsem se do fitka a všechno bylo najednou pozitivnější. A to, že jsem tenkrát zvládla 3 dny v Alpách na snowboardu byla moje osobní výzva a výhra v jednom. Little did I know, jaká další výzva mě bude čekat velmi brzo. Táta totiž vzdal ty jemný snahy mě k běhání dotlačit a šel na to drsnějc - k Vánocům dal mně i bráchovi start na pražským půlmaratonu po jeho boku. Táta totiž běhá půlmaratony posledních 5 let a už jich má na kontě 10. Tenhle dárek v nás s bráchou zanechal poněkud hořkej dojem, ale oba jsme věděli, že z tohohle se už nevykroutíme. Protože jsem ale nikdy nebyla takovej ten ultra běžec, co vybírá i v mrazech, naivně jsem s tréninkem čekala na jaro. To, že se pražskej půlmaraton běhá na začátku dubna a poslední roky se zhruba do tý doby chodí v zimních kabátech, jsem si nějak dopředu nespočítala a tak jsem svůj první půlmaraton běžela téměř bez přípravy. Podle toho to taky vypadalo a o celým tom silným zážitku jsem samozřejmě taky psala článek, na kterej můžete mrknout tady.

Člověk by možná čekal, že potom, co jsem si sáhla na dno svých sil, se na běh vykašlu už definitivně. Ale to bych nesměla bejt beran, že jo. Berani když si něco umanou.... Však to určitě znáte. Takže jsem pokračovala a pokračuju dodnes. Přes zimu jsem si teda opět dala pauzu a když jsem pak na jaře seděla na blogerský schůzce s Runczech, kteří pořádají většinu běžeckých akcí u nás, vlivo mi to do žil takovou vlnu energie, že jsem z toho žila několik týdnů. A jako další výzvu jsem si vytyčila půlmaraton, protože po tom loňským výkonu jsem si chtěla zlepšit dojem a zvládnout to mnohem líp - ani ne co se času týká, ale spíš co se fyzický kondice týká. V březnu jsem začala s pravidelným tréninkem, kdy šla stranou i většina návštěv fitka, protože jsem tomu fakt chtěla dát co nejvíc. Když jsem se pak od táty nechala vyhecovat na desetikilometrovej Běh pro pamět národa, byla jsem celkem nadšená z toho, s jakou lehkostí jsem to i přes to šílený převýšení dala. Možná byste mi tu lehkost nevěřili, kdybyste mě viděli, jak se do těch kopců v oboře Hvězda plazím, ale ve finále jsem to zvládla líp, než jsem čekala a na ten půlmaraton jsem se začala víc těšit, než bát. To, že jsem potom dva týdny před startem dostala angínu a doktor na pohotovosti mi s úsměvem sdělil, že "to holt poběžím někdy jindy", jste asi zaregistrovali na mým Instagramu. Jako správnej BERAN jsem původně chtěla tři dny po dobrání antibiotik běžet, protože se mi fakt nechtělo to vzdát, když jsem konečně měla pocit, že jsem i docela ready. Naštěstí mi napsalo strašně moc z vás, že je to všechno, jenom ne dobrej nápad a i z Runczech mi přišlo vyjádření, že bych měla jít spíš tím dobrým příkladem a opravdu to radši běžet až jindy. Takže jsem olomouckej půlmaraton strávila už poněkolikátý na pozici fanouška.

A teď?

Co se týká aktuálního stavu, mám před sebou pár dalších výzev. Ta atmosféra závodů mě totiž tak baví, že jsem si řekla, že nebudu běhat "jen tak" sama pro sebe a soupeřit jen sama s vlastním časem. Chtěla jsem to mít zábavnější a během toho čekání na nějakej další půlmaraton jsem si tak dala pár menších výzev. Ta první už klepe na dveře. Od úterý do čtvrtka se totiž běží O2 Pražská štafeta. Já si na Instagramu vybrala svůj tým, se kterým si to plánujem mega užít a pokud vy (a vaši 3 kámoši) nemáte jeden z těch večerů co dělat, můžete se ještě taky zaregistrovat a dát to s náma. S náma teda ve čtvrtek, bez nás ty dny předtím, pochválím vás za všechno. :)))

Terapie během? JO!

A proč vlastně konečně začít? Těch důvodů je několik. Nabízí se samozřejmě to, že ten pocit po tom, co překonáte ten počáteční boj s vlastním tělem a hlavně hlavou - je k nezaplacení. Zní to jako klišé, ale stejně jako většina takový klišé, i tohle je pravdivý. Já se během svých výběhů pravidelně hádám sama se sebou a přesvědčuju se, že můžu běžet rychlejc a můžu dát ještě kilák navíc, že je to všechno v hlavě a že to tělo to prostě zvládne, stačí mu tu příležitost dát. Mimo všechny fyzický benefity má běh za mě i jeden obří psychickej benefit. Je to neskutečně terapeutický. Kuba se mě na začátku tohohle článku ptal, jestli to bude ve smyslu "I'm running away from my problems" a já mu řekla, že ne... Ale vlastně by mohlo. Opravdu mám totiž pocit, že při běhu jsem schopná svým problémům utýct. Nechat je za sebou a posunout se jinam. Nechat je stát, protože nejsou tak rychlý jako já a nepotáhnou se za mnou. Nenechávám je ale zabouchnutý doma, vezmu je nejdřív pěkně s sebou, poválím je v hlavě a pak se rozhodnu je někde po cestě nechat. Někde, kde to je hezký a kde se jim bude hezky válet, aby neměly tendenci se za mnou připlížit zpátky. A až se objevěj nějaký další trable, vezmu je tam za těma starejma, ať si povykládaj spolu a já mám klid.

Takže jo, běh je sakramentsky terapeutická záležitost. Zkuste to, věřím, že mi dáte za pravdu.