STŘIHY IX.

Po hodině s činkama mířím do skříňky pro svý záchraný lano. Tím jsou momentálně červený boxerský rukavice. Už když do nich soukám ruce a ve sluchátkách mi hraje můj song, polévá mě ten opojnej pocit toho, že za chvíli - za maličkou chvíli - mi bude mnohem líp. Dostanu to ze sebe. Je to droga jak blázen. Ale zdravá, tahle jo. A tak jedna rána střídá druhou. Do každý dávám veškerou energii, kterou ve svým těle nacházím. Naprostý soustředění doprovázený novým přívalem úlevy po každým dopadnutí rány. Bolavý ruce, křeč v ramenou, plíce v krku, rudej obličej a slanej pot smíchanej se slzama. Nepřestávám. Další rána. Bum. Tvůj obličej. Bum. Tvůj pohled. Bum. Tvůj úsměv. Bum. Startující motor tvýho hlasitýho auta. Bum. Můj obličej. Take down. Protože si za to stejně můžu sama.

STŘIH

Ospalý oči z další probdělý noci a vlasy nasáklý kouřem cigaret, protože v tom baru se kouřit mohlo. Objednávám si tu největší snídani, protože poslední dva dny jsem vypila víc kafe a vína než snědla pořádnýho jídla. Hladově se do toho pouštím a s každým dalším soustem ze mě padá nový přiznání. Ty nejčernější části mojí duše. Ty nejhorší věci, co jsem kdy provedla. Ty vzpomínky z dob dávných i nedávných. I to, že jsem se kvůli tomu vlastně nikdy necejtila doopravdy zle.

STŘIH

Letní večer, Johny Depp v jeho nejlepší roli na velkým plátně, růžovějící nebe a spousta lidí rozvalená ve žlutých lehátkách. Drinky plný ledu i teplej čaj v termoskách, kuřácký stolečky i wannabe nachos se sýrovou omáčkou. V letním kině jsem byla naposledy deset let zpátky. Po očku kontroluju nebe, který kromě tý červeno-růžový oblohy hrozí i něčím jiným. A za pár minut je to tady. Bouřkovej vítr konečně přivane dešťový mraky a nebe se protrhne. Nastává roztomilý hemžení, kdy lidi oblékají pláštěnky a společně se choulí pod kapuce bund. Nikdo se ale nezvedá. Zabalená v měkký vánoční dece přivírám oči a nechávám si na obličej dopadat kapky deště. Vdechuju tu vůni okolo sebe, déšť smíchanej s kouřem cigaret, a z toho kouzelnýho momentu ve mně píchne osten uvědomění, že tohle není jen tak. Že to není sranda. Že to není nevinný. Že je v tom najednou mnohem víc pocitů, než jsem si myslela. Na chvíli mě to ochromí a svět se zastaví. I když na plátně Johny pořád stříhá jeden keř za druhým a o pár míst dál si někdo ťuká nově namíchaným drinkem... A voda padá, padá a svět se točí, točí.

STŘIH

Zase jsem nevěrná svým dvou uštěkancům. Tentokrát dělám babysitterku jednomu chlupatýmu medvědovi. Velkýmu, zlobivýmu, uštěkanýmu a taky plnýmu štěněcího elánu a lásky. Po pár hodinách hlídání jsem chudší o jednu botu, korkovej podtácek, pár listů monstery a koberec. Rychle zjišťuju, že k vyprovokování ke hře stačí ani ne jedinej pohyb jako spíš jedinej pohled. Výzvu přijímá pokaždý a už se na mě zas řítí. Jedním chvatem ho na sebe povalím a svezem se do sedacího pytle, kde v zápalu boje chytnu pořádnej kousanec do nosu. Se smíchem ze sebe schazuju ty chlupatý kila váhy a než stihnu prozkoumat škody, už mi ty tlapy zas přistávaj na hrudníku. Když si po pár dalších kousnutích položí hlavu na moje rameno, plnou vahou na mně zůstane ležet a sálá teplem, divím se, že se samým blahem nerozteču. Přes všechny ty různorodý touhy být někdo - ještě něco dokázat - obletět půl světa - mít na co si vzpomenu - být v nejlepší formě... Takhle jednou chci, aby vypadal můj život. Klubíčko lásky o několika členech různých velikostí. A je vlastně uplně jedno kde a jak. 

STŘIH

Můj nejoblíbenější festival na světě. Festival, kde chcete bejt s partou, řádit, užívat si. A já se sama checkuju na hotelu, na druhou postel v pokoji vybaluju svý outfity a sama se vydávám do areálu. S drinkem v ruce ho procházím, míjím všechny ty rozesmátý lidi, ty páry zavěšený do sebe a party holek, co si fotěj selfíčka na Instagram a hlavou mi běží jediná otázka "how the hell did I end up here". Sama. TY VOLE.
A pak mi to dojde. Že je to vlastně v pohodě, že řešim blbosti, zatímco jsem reálně v klidu. Už dávno po svým boku nikoho nepotřebuju 24/7. Zlehka se usměju tomu prozření a rázem si kráčím mnohem lehčejc. Rozhlížím se po okolí, miluju ten areál, tu atmosféru, tu živost. Možná vypadám, že někoho hledám, že za někým jdu... Ale nejdu. Jsem jen tady. Sama. Teď zrovna, v tuhle chvíli, na tomhle místě. And I am good. A když se o pár hodin později láduju langošem a s ještě mastnou pusou pak tancuju na svoje oblíbený rádiový pecky a mám u sebe naprosto nečekanou společnost... I am good too.