PRÁZDNO

Studenej zimní vzduch a přesně to měkký světlo, který miluju. Trojskej most, na kterým jsem chtěla fotit už stokrát, ale nikdy nějak nebylo s kým. Nakonec jsem si řekla někomu, kdo si myslím, že to pojme uplně jinak, než klasický blogerský outfitovky. Nechci do toho kecat a tak jen tajně doufám, že bude záběr co nejširší a já tam budu vidět co nejmíň. Jsem tady vlastně kvůli tomu mostu. Outfitový posty mě teď fakt nebavěj. A tak stojím docela v dáli. Nebo chodím. Nandávám si batoh a zas ho spouštím k zemi. Po prvním cvaknutí přijedou policajti - jak jinak. Tady se přece fotit nemůže, jezděj tady auta i tramvaje a ne uplně pomalu. Je to nebezpečný? Nemyslim si a jen kroutím očima. Na chvíli odcházíme a zase se hned vracíme. Vždyť tady fotěj všichni. 

Když jsem ale opřená o tyče a Vojta to bere zespodu, kdy stojí na tom kousíčku obrubníku a kolem něj projížděj v centrimetrový vzdálenosti auta, na který on nevidí, který tady fakt podle předpisů nejezděj a ve kterých řidiči kroutěj očima a občas zatrouběj, jímá mě hrůza a radši zavelím, že odcházíme. Bojím se. Fakt. Cestou na metro se ze sebe oklepáváním snažím shodit husí kůži a ten fakt divnej pocit. 

V metru pak nasazuju sluchátka se svým aktuálním playlistem a po chvíli si uvědomuju, že to byl po dlouhý době nějakej dost silnej pocit. Sice nepříjemnej, ale byl tam. A silnej pocit rozhodně není něco, co by mi bylo v posledních týdnech blízký. Tykám si spíš s vnitřní prázdnotou a čas od času se přistihnu, že se fakt zoufale snažím vyvolat v sobě nějakou emoci. Cítit aspoň něco. Přijde mi, že hluboko v sobě nedokážu najít vůbec nic. Na povrchu jsem v pohodě, usmívám se, normálně funguju. Ale když na to přijde, ať dělám co dělám, uvnitř sebe se topím v jenom velkým prázdnu. 

A tak se chytám každý situace, která ve mě může nějaký emoce vyvolat. Ve finále je mi celkem jedno, jestli budou pozitivní nebo negativní. Vlastně jen potřebuju vědět, že jich jsem schopná. 

Bunda, kalhoty - ZARA / mikina - STRADIVARIUS / boty - GANT / batoh - SINSAY / pásek - GUCCI