VYSTOUPIT Z KOMFORTNÍ ZÓNY

Na spoustu věcí jsem hrozně pohodlná. To platilo snad odjakživa a platí víceméně doteď. Dřív jsem ale v rámci týhle svý vlastnosti zůstavala pevně ukotvená ve svý komfortní zóně a nehla jsem se z ní ani o píď. A když náhodou jo - samozřejmě omylem nebo třeba přinucením - byla jsem z toho tak vyděšená a tak v nervu, že se to nedá ani normálně popsat a vždycky jsem si umanula, že to bylo naposled a že mi to za to nestojí.

No a guess what. S přibývajícími roky haha a zkušenostmi jsem pochopila, že to za to sakra stojí. Že je vlastně jen málo věcí, co by za ty prvotní nepříjemný pocity stálo víc, než právě vystoupení z komfortní zóny a překonání sebe samotný. Protože to, kam se tím můžu posunout a co všechno se naučit, k tomu žádným jednodušším způsobem nepřijdu.

Přede mě se takhle za posledních pár měsíců postavilo výzev hned několik. Naučila jsem se místo zbrklýho odmítnutí nejdřív zhluboka nadechnout a vydechnout, rychle si dát dohromady, proč mi danej člověk nabízí danou věc, proč to nabízí zrovna mně, kam by mě to mohlo posunout a jaký by to pro mě mohlo mít další následky a pak... pak řeknu jo. Vždycky.

Vezměme to třeba z pohledu přednášení na veřejnosti, což je pro mě teď hodně aktuální téma. Před pár rokama pro mě bylo utrpení mít prezentaci před třídou. Před třídou plnou lidí, se kterejma jsem trávila x let v kuse. Když jsem v práci před rokem a půl dostala na starosti první workshop a měla jsem ho představit nejdřív interně, než se začal pořádat pro klienty, sedělo přede mnou asi 15 lidí z naší firmy, který jsem všechny docela dobře znala a já se před tím projektorem kroutila jak paragraf, měla jsem zkřížený nohy i ruce a nedala dohromady kloudnou větu. Před první přednáškou na marketingový akci pro skoro 200 lidí, kde jsem navíc mluvila o kampani, kterou jsem sama organizovala a mohla jsem teda v principu jen vyprávět vlastní zkušenost, mi bylo skoro tejden tak špatně, že jsem se ráno nemohla vyhrabat z postele. Na pódiu se mi klepal hlas a propotila jsem všechno, co jsem na sobě měla. Z přednášky pro účastníky kurzu blogování holek z A Cup Of Style nebo ve Škole Stylu jsem zas byla nervózní proto, že jsem nevěděla, jestli vůbec mám co předat. No a před prvním spolumoderováním večerního Social Datu jsem musela vypít dvě skleničky (velký skleničky!!) vína, abych vůbec otevřela pusu. 

A stejně jsem do toho vždycky šla znovu. A znovu. A znovu. A v pondělí večer se konalo Social Date #3, který jsem dostala celý na starosti já. 14 dní předtím, než se mělo konat. A dej si dohromady event za pár dní, když netušíš, co všechno to obnáší. No jasně, že jsem zase řekla jo. A jasně, že jsem se minulý dva tejdny skoro každej den proklínala. Až do tý doby, než jsem na tom pódiu před těma několika desítkama lidí, co do posledního naplnili kapacitu celýho prostoru, nestála, neměla v rukou program, kterej jsem dala dohromady, do kterýho jsem sehnala tři zajímavý přednášející, vymyslela s nima témata jejich přednášek a neděkovala všem za to, že přišli. A víte co? Když jsem svýmu šéfovi odkejvala, že do toho půjdu a tenhle event si vezmu na starost a nějak to zvládnu, vůbec jsem netušila, co všechno budu muset udělat. Ani jak náročný je sehnat tři zajímavý lidi, co budou pouze za selfpromo přednášet, jak složitý jsou systémy na prodej lístků nebo jak komplikovaná je domluva s majitelema hipsterských kaváren. Netušila jsem, že lidi prostě na emaily neodepisujou, než aby odmítli, tak radši nenapíšou nic a ty prostě nevíš, jestli se k tomu jen ještě nedostali nebo jestli máš řešit plán b. Netušila jsem, že budu muset vymejšlet uplně jiný cesty, jak se k lidem, co chci, dostat a že se dva dny před akcí málem sesypu, když se  na mě pohrnou technologický dotazy o mikrofonu, projektoru a kabelech s koncovkama, co ani netuším, že existujou. Nebo že budeme otevírat registraci teprve 4 dny před samotnou akcí. 

Netušila jsem ale ani to, jak strašně nadšená pak z toho výsledku budu, s kolika zajímavejma lidma se díky tomu seznámím a že se jako bonus naučím ještě líp poslouchat zpětnou vazbu, argumentovat a komunikovat s cizíma lidma.

Co vám tím vším chci hlavně říct?

Pokud před vás někdo postaví nějakou nabídku a vy si vůbec nejste jistí, jestli to zvládnete, jestli na to máte dostatek znalostí/zkušeností/sebevědomí/čehokoliv, vzpomeňte si na mě a jděte do toho. ALE FAKT! Jasně, že nebudete hned vědět, co a jak. Jasně, že budete tápat, občas si budete nadávat, do čeho jste to zase šli a budete se cejtit pod tlakem. Nakonec to ale zvládnete a budete nejvíc vděčný sami sobě. A mě bude hřát, že jsem na tom třeba měla taky trochu podíl. 

Tak co, už vám to v hlavě šrotuje?! :)))