BYDLÍM - DÍL II. (NÁVRH KUCHYNĚ A PŘÍPRAVA)

Tak co myslíte, vyšel můj plán, kdy byla jedna činnost nasázená za druhou a já neměla žádnou záložní variantu? Víte, já když chci, tak jsem hrozně dobrej plánovač a dokážu si zorganizovat lidi okolo sebe. Takže to víceméně vyšlo opravdu podle plánu. Aspoň ty činnosti, co na sebe měly navazovat, tak na sebe navázaly a nic se nepokazilo. Ono se toho stihla totiž spousta pokazit už předtím a spousta i potom, takže těch pár hektických, ale úspěšných dnů asi zafungovalo jako kompenzace všech těch nervů. Každopádně, byt jsem měla. A mám. :D

Byt jsem teda převzala, s elektrikářem jsme to tam ihned rozkopali, takže ten byt byl čistej a můj asi tak dvacet minut. Rozvody se dělaly podle toho, jak je nakreslil člověk, co byl kuchyň předem zaměřovat a jak je tam on sám rozvrhl a nakreslil na zeď. To, že to nakreslil špatně a že se to bude muset předělat jsem samozřejmě zjistila až ve chvíli, kdy už byla kuchyň namontovaná. Já bych si tak ráda dělala VŠECHNO sama, abych to měla pod kontrolou. Achjo. :D

Ta kuchyň byla teda celkově peklo od začátku. Vlastně beru zpátky to, co jsem napsala o pár slov dřív. Nechci si dělat všechno sama, protože to uplně původní zběžný zaměření kuchyně, který bylo potřeba pro ten návrh, jsem udělala špatně a pak se zjistilo, že ty rozměry neodpovídaj a ta navržená kuchyň se tam jednoduše nevejde. Nebo se vejde bez lednice, ehm. Na druhou stranu je asi dobře, že ten prostor je docela úzkej a nedaj se tam vymýšlet různorodý varianty. Prostě princip byl jasnej, smysluplně mi ty spotřebiče vedle sebe poskládala designérka, zároveň samozřejmě navrhla vizuální stránku, ze který jsem základ převzala, ale většinu si upravila na jednodušší (a cenově přijatelnější) variantu a mamka mi poradila s uspořádáním skříněk a šuplíků, protože jsem do tý doby žádná velká hospodyňka nebyla, abych si byla schopná říct, kde chci jak hluboký šuplíky a co do nich budu dávat.

Tahle fotka pražskýho svítání tady není omylem, ale schválně. Nakonec jsem totiž jednu noc skončila na hotelu. Vinohradskej byt jsem už musela opustit a na novým bytě se pokládaly podlahy, tudíž jsme stěhování provedli tak, že se VŠECHNO převezlo do sklepa, kterej byl jako jeden velkej tetris a já nechápala, jak to potom zvládnu všechno vytahat do bytu. Nicméně se nedalo nic jinýho dělat, klíče od Vinohrad byly odevzdaný, veškerej můj majetek byl ve vymrzlým sklepě a já nocovala v Ibisu, kde mě ráno vyzvedli naši a jeli jsme na pár dní na hory. Odpočinout si, což jsem po tom stresu se vším fakt potřebovala.

Po návratu zpátky mě pak konečně čekala hotová podlaha, kterou jsem si na první pohled totálně zamilovala a každej den se chválím za to, jak se mi to povedlo vybrat, přestože jsem vůbec neměla páru, co vlastně vybírám. :D No a hotová podlaha znamenala, že se krabice a pár kusů nábytku můžou nahoru. Naši mi pomohli s tím nejtěžším a pak pokračovali do Hradce, zatímco já dlouho do noci tahala krabice z garáže do bytu. Slušnej trénink. A vůbec si neumíte představit, jak dobrej pocit jsem pak ze sebe měla, jak nezávislá a schopná jsem. :D 

Mezitím, co jsme se další den snažila aspoň trošku zorientovat ve svých krabicích, přišel instalatér a pustil se do prací, ze kterých jsem měla původně největší strach. Měla jsem noční můry o tom, jak překopne vodu a já vytopím byt, kterej je uplně novej a celý se to tam zničí. Samozřejmě to byla zbytečná panika, instalatér to zvládl a ještě si se mnou u toho pokecal.

Takhle nějak vypadala moje "zabydlená ložnice" a popravdě, není to teď o moc lepší. Sice už mám většinu nábytku, ale ne skříň a tak mám stále všechny věci v Ikea taškách a krabicích. A ne, fakt mě to nebaví. Ale zjišťuju, že řešit vestavěný skříně je skoro stejnej porod jako ta šílená kuchyň. 

Ty dva týdny, kdy nebyla kuchyň, nebyl ani brácha, protože ten je (narozdíl ode mě) na kuchyni závislej. A tak jsem se do montérských prací pustila sama. Jasně, že jsem se bála, že něco poničím, ale hrozně jsem chtěla, aby to tam začalo vypadat aspoň trochu jako domov. Začala jsem - chytře - jednoduchým stolem a židlema, což se mi povedlo a hezky mě to uchlácholilo, že jsem šikovná a že to celý zvládnu i takhle sama. A tak jsem montovala dál a dál.

Většinou se to dařilo a věci stály tak, jak stát měly. A byly krásný a já nadšená. 

V jednom rohu jsem si udělala svůj dočasnej koutek, kterej časem zruším a bude místo něj regulérní obývák s velkým gaučem na válení, světlým kobercem, televizí a stolečkama. Těšim těšim!

No ale ne vždy se všechno montování zadařilo podle plánu. Třeba postel se uplně nepodařila a to jsem na ní pracovala až do půl druhý ráno, dvakrát na mě přišli sousedi a já nakonec zjistila, že se někde vloudila chybička a že mi matrace nesedí tak, jak má. Samozřejmě mi trvalo nejmíň dva tejdny, než jsem se dokopala k tomu, to předělat.

Další časovej trabl byl, že jsem potřebovala mít kuchyň postavenou než jsem odlítala do Thajska, aby tam brácha mohl fungovat, takže jsem na všechno měla deset dní. To bylo takový moje ultimátum od táty, když jsem se rozhodla navzdory jeho přání odletět na Vánoce pryč. Takže deset dní... S tím, že vy tu kuchyň koupíte, oni vám jí do pěti dnů dovezou a během dalších deseti namontujou. Takže jsem opět musela předbíhat a kuchyň jsem byla koupit JEŠTĚ PŘEDTÍM, než jsem se přestěhovali a než byla hotová podlaha. No a kdyby podlaháři dělali podlahu opravdu těch 7 dní, které byly ve smlouvě a ne jen 5, jak jsem se s nima domluvila, neměli by mi těch 145 krabic kam vyložit. Ale i to se naštěstí stihlo! Teď zpětně moc nechápu, že jsem to nakonec všechno odsouhlasila za takhle riskantních podmínek - co bych jako dělala, kdyby se to nestihlo?!

Den před mým odletem jsem si přebírala postavenou kuchyň, zjistila, co všechno je tam špatně, co se ještě musí předělat a že se to stihne až v lednu. V devět večer jsem tak podepsala převzetí a ve 4 ráno už vstávala a jela na letiště. To, že jsem ještě v noci zjistila, že se mi povedlo koupit indukční varnou desku, aniž bych na ní měla jedinej kus nádobí, je už jinej příběh.