STŘIHY VI.

Sedíme všichni společně u jednoho stolu, čekáme na další skleničku vína a mně buší srdce až v krku. V očích svých spolusedících hledám nějakej signál, jestli jsou moje špatný pocity oprávněný nebo jestli si sama v sobě jen tak něco dramatizuju jako se občas stává. Mám na tohle vůbec? Co tady vlastně dělám? Proč se najednou cejtím ve všem tak nejistě a zároveň se nejsem schopná na nic zeptat a říct si o pomoc? Nenávidím tuhle nejistotu. Když vím, že nedělám maximum, ale nevím, jak to změnit. Když se bojím, že cokoliv udělám, bude špatně. Vytáhnu telefon, skousnu si zevnitř ret a zběsile tam nacvakám pár vět, který věnuju sama sobě. Až jednou seberu odvahu si všechny tyhle noční poznámky ode mě pro mě přečíst, nejspíš si budu ťukat na čelo. 

STŘIH

Kavárna, do který by mě asi nikdy nenapadlo jít, jsme tu jako pěst na oko. Jenže je ledovej prosinec, venku fouká a leje jako z konve. “Jaký máte, prosím, čaje?” “??? Normální. Černej, zelenej, ovocnej.” No jo, jasně, tak zelenej. Koukáme na sebe, mluvíme, opatrně sdílíme svý aktuální dění a hledáme tu rovinu, kde budem oba v pohodě. A jsme, chvíli fakt jsme, přestože ani jeden uplně přesně netušíme, proč ten druhej teď naproti nám sedí. A pak stačej tři vteřiny písničky, která zrovna začne hrát v rádiu a já po strašně dlouhý době polykám slzy a díky tomu knedlíku, co mi během těch zlomků vteřin vzniknul v krku, nemůžu ani otevřít pusu, abych něco řekla. Ten song mě hodí o několik měsíců zpátky, kdy hrál, když jsme spolu seděli v autě a rozdělovali naše životní cesty. V tom náhlým návalu emocí se nedokážu soustředit na nic jinýho než ten text, kterej teď tak strašně sedí…  And everything I know tells me that I should walk away but I just want to stay. Je až neuvěřitelný, jak v sobě některý písničky dokážou uchovat emoce, který s nima máme - vlastně úplnou náhodou - spojený, protože hrály ve chvíli, kdy jsme prožívali něco emocionálně náročnýho. Když o hodinku později zabouchávám dveře auta a loučím se jakoby nic a “třeba zas někdy", mám pocit, že se mi srdce zase drolí na kousíčky.

STŘIH

Nohy mi omývá teplý moře, na hlavě mi hraje vánoční melodie z mojí santovský čepice a já se snažím dohlédnout co nejdál to jde, až tam, kde moře přechází v růžovějící nebe. Slunce zapadá, je Štědrej den, já mám na sobě červený kraťásky a červenou čepici, ale jediný vánoční jsou tady na tom právě ty čepice, co má na sobě nejen nás pět, ale i všichni okolo. A já bych teď v tenhle moment tak strašně moc chtěla být doma. Sedět s našima na chalupě na gauči, poslouchat praskající oheň v kamnech, koukat na pohádku, ládovat se cukrovím a odpočítávat minuty do první kapří podkovy. Nebo mít celou svoji rodinu přímo tady, nechat si ty nohy máčet společně a povečeřet smažený krevety. Vánoce v tropech jsou nádherný. Ale bez rodiny je ta nádhera taková... prázdná.

STŘIH

I přes veškerý soustředění se už několikátý kolo zasekávám a ztrácím, zatímco všichni okolo mě poctivě odjedou celou choreografii. Zoufale stojím mezi třiceti nádherně tančícíma holkama a usilovně si přeju, aby se mi kolem ramen objevil neviditelnej plášť a já si to mohla zkoušet svým tempem. A být u toho neviditelná. Neplést se těm, co už to uměj, necítit se jako uplnej trouba. Po pár minutách si uvědomuju, že se tady zbytečně trápím a tak se vytrácím tak rychle a nenápadně, jak to jen v zrcadlovým sále jde. V prázdný šatně frustrovaně skládám hlavu do dlaní a i přes usilovný prodejchávání blížícího se nervovýho zhroucení se neubráním pár slzám, který se mi chtě nechtě koulej po tváři. Že budu v pětadvaceti brečet v šatně kvůli tomu, že mi nejdou kroky, to bych si teda nemyslela. 

STŘIH

Zamyšleně pozoruju v zrcadle tu hnědovlasou holku, co skoro není nalíčená. Před pár dny byla blonďatá a nosila tmavý oční linky a výrazný rtěnky. Pár měsíců předtím měla mikádo a jednu dobu taky nenosila nic jinýho než drdol. Někdy má na sobě podpatky, upnutý džíny a na košili rozepnutej o jeden knoflík víc, než by bylo nutný. Jindy je jí nejlíp ve vytahaný mikině a teniskách, co se nikomu jinýmu než jí nelíběj. Jedno období by nejradši nesundala boxerský rukavice a najednou chce zas něco děsně ženskýho jako je tanec. Jsem jak lidskej chameleon a vím to. Ale proč vlastně? Co pořád hledám? Kde SE pořád hledám? Dlouhým pohledem zkoumám výraz svojí tváře, když se mi v hlavě se točí těch několik otázek, co mi za poslední týdny utkvěly v paměti, protože mě nějakým způsobem zabolely. Proč pořád nosíš ten pásek? Ty nemáš jinou kabelku než Vuittonku? Proč nemáš svoji barvu vlasů? Proč si je prodlužuješ? A proč chodíš na řasy? Proč prostě nejseš ty? Co se pořád snažíš komu dokázat?

Nádech, výdech.