BUDAPEŠŤ & SZIGET FESTIVAL

Když jsme minulou neděli jeli z wakeboardu, totálně zničení a zároveň plní endorfinů a motor řvoucího auta se přeřvával s písničkama z mýho playlistu, skočil tam v jednu chvíli Post Malone. Oba jsme se s Vojtou chvíli pohupovali do rytmu a pak mě to napadlo - když jsme se bavili o festivalech, proč nepřišla řeč na Sziget? Nevím, jak moc to bylo těma endorfinama z prkna, ale oběma se nám to zdálo jako skvělej nápad, tak jsme se dohodli, že zkusíme dát dohromady partu lidí, vzít karavan a užít si tam pořádnou párty. Ukázalo se, že dát během dvou dnů dohromady několik lidí, co se znaj, maj zrovna volno a chtěli by tam na stejný dny jako my dva, je nemožnej úkol a když se dva dny před plánovaným odjezdem stále nic moc nedělo, pomalu jsem se s tou myšlenkou rozloučila. V pátek jsem byla celej den nabručená a když mi odpoledne Vojta volal, aby se zeptal JESTLI TEDA JEDEM, nechápala jsem, proč to téma ještě otevírá. O hodinu pozdějc jsem už stála v Palladiu a hledala nalepovací kamínky na obličej a o další hodinu pozdějc jsem měla v mailu lístky, svý nadšení jsem po telefonu vysypávala mámě a snažila se sbalit pár oufitů do tašky do fitka, protože velký zavazadlo jsem vláčet odmítla. 

Začínám mít konečně pocit, že všechno se děje z nějakýho důvodu. Po těch posledních týdnech, kdy mi hned několik věcí zvládlo zlomit srdce, se teď dostávám do stavu, kdy jsem hrozně spokojená a vděčná za to, jaký lidi okolo sebe mám a jak se moje okolí pročistilo. A taky hlava. A obecně všechno. Je to fajn. Je fajn mít kamarády, co vám zavolaj, když jim napíšete strohou zprávu o tom, že nemáte na nic náladu, co na vás viděj, že potřebujete vypadnout a co se s váma nadchnou i pro takhle last minute výlet. Já jich mám naštěstí hned několik a tenhle spontánní trip s Vojtou jsem si hrozně užila.

Většinu fotek jsem vám už sdílela na stories nebo ve feedu, protože jsem z nich samozřejmě uplně nadšená a přijde mi škoda vám je neukázat takhle všechny pohromadě. Má je na svědomí Vojta, tady na blogu včetně editu. 

Můj plán byl, že po cestě naplánuju denní aktivity, kam půjdem, co chci vidět a kde budeme jít a pít. Z toho nakonec (díkybohu) sešlo, protože Vojta zná Budapešť skoro líp jak Prahu a přesně věděl, kudy mě protáhne, abych si to užila na maximum. Naštěstí mu 100% věřím a tak když jsme se v jednu vraceli na hotel a on nadhodil, že by mohl jen dát nahoru foťák a ještě můžem do jednoho cool klubu, váhala jsem jen malou chviličku a nakonec jsme se vrátili ve 4 ráno. No. K tomu za chvíli. :D Naše první kroky totiž vedli do Karavánu, kterej mi připomněl Manifesto. Byl plnej streetfoodu, světýlek a lidí, logicky. Do očí mi padl langoš burger, protože jestli je někdo langošová královna - jsem to já - a k festivalům mi nic nepasuje líp než právě obří langoš s kečupem a sýrem. :DD Tady je měli vytuněný do burgerů a můžu vám říct, že lepší (ani větší asi) prasárnu jsem nikdy neměla. 

Výraz mluví za vše!!

Dalším místem, který mi uplně vzalo dech byla (bylo?) Szimpla Kert. Údajně - a zcela pochopitelně - nejznámější party místo v Budapešti. Koncept popsanej jako ruin pub a vlastně tak i vypadající. Nevěděla jsem, kam koukat dřív. Polorozpadlá obří budova, v ní snad 10 různejch barů, živý kapely, miliarda pokojovek všude okolo, vypuštěný vany, ve kterých se kouřily vodní dýmky, vetešnictví, prodeje všechno možnýho a... no jak jsem o tomhle místě někde četla - bizár je slabý slovo. 

Po nasátí atmosféry jsme se posunuli jen o pár vchodů dál, do ráje arkádovejch her, kde bylo mnohem míň lidí a zároveň mnohem aktivnější zábava. Hádejte, kdo všechno prohrál. Ehm.

Ten, kdo pak platil drinky v nádherným baru Yes, Gertrude, kterej jsem si vyhlídla já. A ještěže tak, lepší GT jsem nikdy neměla. Tak mi těch peněz aspoň nebylo líto. :D

Napadlo nás, že by i tady mohla existovat nějaká Náplavka, co by mohla v tomhle období hezky žít a tak jsme se vydali na noční procházku. Potkali jsme tohle kolo, katedrálu a taky tu Náplavku. Čekali jsme toho myslim hodně, ale to, co se dělo tam, fakt ne. Totální párty, ale totální. :D Tak jsme si radši sedli stranou s drinkama, kochali se výhledem na most a na druhej břeh a bylo to  taky uplně boží.

Po Náplavce jsme se vrátili na hotel, unavení a natěšení na druhej den, nicméně návrhu pokračování do ještě jednoho klubu jsem neodolala. A ještěže tak. Instant (nebo taky Fogas) je totiž další ruin pub koncept. Taky několika-patrovej, ale zatímco v tom první se víceméně sedělo a leželo (:D), tady se jen tančilo. VŠUDE. Kamkoliv jste vlezli, do jakejkoliv dveří, tam bylo narváno tančícíma lidma, jen pokaždý na jinou hudbu. Naprosto neuvěřitelná atmosféra a jediný negativní, co si z toho odnáším je to, že pochybuju, že mě teď bude bavit něco v Praze. V neděli jsme se teda pořádně prospali, místo brunche si dali polívku, další langoš burger (potřebovali jsme přece kvalitní základ!) a prošli se ještě znova do centra k mostu a vyšlápli si to na Rybářskou baštu, která je podle mě nejhezčí "budovou" v Budapešti a je z ní navíc nádhernej výhled na Parlament, kterej je v tý kráse hned v závěsu.

A pak!! Pak už nastal highlight a vlastně důvod celýho tohohle výletu. Sziget. Na jeden den, na zkoušku. A víte co? Příští rok aspoň na tři, když ne na víc. Bylo to geniální. Teda skoro - geniální by bylo o 10 stupňů míň, ale nemůžu chtít všechno, že jo? Co můžu posoudit ve srovnání s českejma festivalama, všechno bylo skvěle zorganizovaný, značený, všechno odsejpalo a nikde nenastal sebemenší trabl. Všude střílely rozprašovací vodní děla, byl dostatek vody, stínu, barů. A i skvělý jídlo jsme nakonec našli, jen jsme se museli trošku projít. 

Dorazili jsme už na čtvrtou odpoledne, kdy byl ještě areál v podstatě prázdnej. Nalákal nás tam totiž Tyla Yaweh, kterýho jsme si hezky naposlouchali po cestě z Prahy. Byl to rozhodně dobrej tah, zaprvý to byla skvělá show a zadruhý jsme se podívali přímo k pódiu, což už se nám pozdějc ani omylem nepovedlo. Obešli jsme pak za ten den spoustu menších interpretů a večer si užili Years&Years - hlavně toho ultra cute frontmana, kterýho prostě člověk chce poslouchat každou vteřinu celý tý show, ať zpívá, mluví nebo se jen chichotá do mikrofonu. No a nedělní headliner? Samotnej Post Malone, od kterýho znám téměř každej song. A ten jeden, co jsem neznala, mě ve finále zasáhl uplně nejvíc a jedu ho teď nonstop. Každopádně tenhle trip za to rozhodně stál. A rozhodně mě naladil na další takovýhle výlety. 

A v Coca-Cola lounge byly dokonce Vánoce, vítr a sníh. :D 

Český festivaly mě vždycky bavily. V podstatě každej rok víc a víc a to, že je zásadní s kým tam jste - to asi ani nemusím nijak extra vypichovat. Teď jsem konečně zjistila, že toho festivalová sezóna nabízí mnohem víc než jen Rokáč a Colours a že je škoda to neobjevit. Takže nejvíc děkuju Vojtovi za to, že je tak skvělej parťák a že do toho se mnou šel. A taky za všechny tyhle super fotky, který se sice Instagram rozhodl skoro nikomu neukázat, ale nad tím už nemám sílu se rozčilovat a poradím si jinak - hodím vám je sem takhle v plný parádě. Tak doufám, že se vám líbily a že vás to hezky naladilo na letní výletní a festivalovou notu. ❤