STŘIHY X.

Se zakloněnou hlavou se pomalou chůzí procházím po Náměstí Republiky. Prší. Strašně moc prší. A já stejně neodolám dlouhým pohledům na ty nádherný střechy všude okolo a vždycky se mi vybaví, jak jsem tady v osmnácti lezla do metra a s pohledem na ty střechy přemýšlela o tom, jestli bych tady jednou mohla být šťastná. If only I knew... Kdybych věděla, jak strašně rychle tady dospěju. Co všechno mě položí na lopatky. A kolikrát se zase zvednu. Jak dlouho to bude trvat, než pochopím, že musím být šťastná sama se sebou, že to za mě nikdo jinej neudělá. Že na nikoho jinýho se spolehnout nemůžu. Promoklá skrz naskrz stojím na křižovatce a místo slz se mi přes mokrej obličej rozlejvá širokej úsměv. Miluju to tady. Přes to všechno, v každý situaci. V srpnový bouři... emocí. Vím, že to bude dobrý. Nasazuju sluchátka a vydávám se na metro. O jednu stanici dál, než bych měla nejblíž, co na tom, že už teď jsem uplně promočená.

If God has a face what would it look like? And would you want to see if, seeing meant that you would have to believe in things like heaven... and in Jesus and the saints, and all the prophets?  

Těch pár vět, pár akordů. Nikdy mi nic neuklidňovalo duši tolik jako tohle. Nejsem věřící, vůbec ne. Ale tenhle song. Tenhle song mi tentokrát zachránil život. Doopravdy. Všechny ty Fall Apart písničky, co mám v telefonu a co totálně seděj na tohle moje aktuální emocionálně prázdný období, jsou skvělý, ale někdy je to prostě moc a vím, že kdybych si je pustila, tak mě to zlomí definitivně. A to neplánuju dopustit. A tak mi jede tohle, po stopadesátýpátý a v očích si díky tomu udržuju aspoň maličký plamínky naděje. Všechno je přesně tak, jak má bejt. A bude líp. Bude to čím dál lepší. Vím to. Cítím to. Zasloužím si to. 

STŘIH

S pusama od ucha k uchu, zpocenejma vlasama a bolavejma nohama se proplejtáme uličkama Budapešti, já se tetelím pod návalem zážitků a dojmů ze všech těch cool míst, který jsem dneska objevila a nemůžu se dočkat dalšího dne. Když pak ve čtyři ráno zabalená v peřině usínám a vedle mě oddechuje můj aktuálně nejlepší kamarád, uvědomuju si, jak strašně vzácný tohle je. Jak moc jsem vedle sebe chtěla někoho takovýho mít. Někoho, před kým si nemusím na nic hrát, komu i naprosto střízlivá vyklopím uplně všechno a neřeším, co si o tom bude myslet. Někoho, kdo i při sledování šíleně nabitýho koncertu občas po očku zkontroluje, jestli jsem ok, když se před náma jazykem proplejtá nějakej zamilovanej pár. Někdo, kdo mi desetkrát denně napíše update svý lovestory a komu si já kdykoliv napíšu o klučičí pohled, když si zrovna nejsem jistá, jestli je moje holčičí vnímání správně nastavený. Většinou totiž není, žejo. 

STŘIH

Byl to hezkej den. Plnej zážitků, výkonů a překonávání sebe samotný. Mám ze sebe radost, fakt. Ale v noci se mi ten usměvavej obličej bez zjevnýho důvodu rozpadne přesně půl vteřiny po zabouchnutí dveří auta taxíku. Za svůj život jsem si pobrečela mockrát. Jsem emociální, vždycky jsem byla. Ale tohle... Tohle jsem  za těch 26 let nepoznala. To, když se tak moc snažíte držet pohromadě, až začnete přemýšlet, jestli se tělo opravdu nemůže pod tíhou toho všeho rozletět na kousky. Nemůže?

Ono to vážně fyzicky bolí. Tahle jsem se nikdy necítila a děsí mě to, strašně moc mě to děsí. Když se vám každý jedno vzlyknutí, který se silou vůle snažíte zastavit, dere z těch nejhlubších částí vašeho srdce. Tak silně, že to s vaším tělem fyzicky hýbe jakoby vám někdo dával pěstí do břicha. Jednu za druhou. Když si nejste schopní ani sundat boty a tak se prostě jen sesunete na zem a necháte ty slzy týct. Až do naprostýho vyčerpání, kdy ani nevidíte před sebe. Prostě jen ležíte schoulený na zemi v klubíčku. A čekáte. Čekáte, kdy to přejde. Kdy dojdou slzy. Kdy to přestane bolet.