NORSKO: LÁSKA I V DEŠTI A VICHŘICI

Další zastávkou je Alesund, kde stavíme hned další ráno. Na první pohled je jasný, že se tomuhle místu dá říkat město a že bude mít co nabídnout. Hned po snídani se srážíme s naší českou skupinkou, která má společnej program každej den, většinou se ale jedná o placený výlety na skoro celý dny a to my si radši projdem v klidu to, co chcem, sednem si někde a užijem si to jen spolu. Dnes je ale v programu jen prohlídka města a tak se dohodnem, že se k nim přidáme, ať se zorientujem a odpoledne si pak plánujem jít po svých. Tenhle plán nakonec trošku selže a od skupiny se odpojíme asi po dvaceti minutách. Začne totiž pršet a pomalý tempo s výkladem historie nám tak uplně nevyhovuje a tak se po chvilce trháme a se zmoklou mapou vyrážíme směrem, kde tušíme nějakej menší přístav. 

Ten najdem poměrně rychle, i když je totálě vylidněnej. Potkáme jen pár kočiček, který si Kuba samozřejmě nezapomene pomazlit a pak už si tak nějak užíváme to pošmourný počasí a trošku strašidelný pohledy na širý moře.

Když už prší fakt hodně, zapadáme do první kavárny, která nás zaujme a opět máme štěstí - na sojový mlíko, na nádhernej interiér, milou obsluhu a navíc i limonády zdarma. Respektive vodu s ovocem, co by všude prodávali jako domácí limonádu a tady si toho můžem nalejvat kolik chcem, božíbožíboží.

Po kafi nás čeká vrchol dnešního dne a to jak poeticky řečeno, tak i zcela prakticky. Jdem totiž vyšplhat 418 schodů na vyhlídku, co se tyčí nad městem. Schody nevedou jeden za druhým, abyste si nemysleli, jsou to křivolaký uličky, mnohdy bez zábradlí (na to se totiž v Norsku nehraje) a pak sem tam 10 schodů. Když jich máme za sebou asi 100, zvedne se šílenej vítr a mně dělá problém každej další krok. Zaprvý mám šílenou závrať, zadruhý se bojím toho větru a přes vlasy všude nevidím na cestu, což je nakonec možná dobře, protože když si pak udělám drdol, vidím najednou všechno okolo sebe a mám nervy ještě větší.

V "mezipatře" je to ještě docela sranda...

Fotku na tomhle výstupku si ale odpustím, přestože ostatní na něj stojej frontu. Bojim bojim.

Výhled z nejvyššího možnýho místa je ale dechberoucí. Kolem uší nám fičí ledovej vichr, jsme zpocení a zmoklí od nepřetržitýho mrholení a stejně stojíme na nekrytý plošině a jen se rozhlížíme na všechny strany. Ta mlha a dešťový mraky v pozadí maj nakonec neskutečný kouzlo a tak mě ani nemrzí, že není modrá obloha.

Hádám, že výhled na okolní ostrůvky by taky stál za to, ale tohle, co z našeho pohledu vypadá jako konec světa, je taky naprostá bomba. I to modro si nakonec užijem, ve chvíli, kdy se zmrzlí a hladoví vrátíme na loď, udělá se jako mávnutím kouzelnýho proutku naprosto nádherně a my se nestačíme divit. Hned po hodně pozdním obědě si teda půjčujem deky a jdem se rozvalit s knížkou a sluchátkama na horní palubu a trochu si odpočinout. Pozdějc nás ještě čeká gala večer, kdy se mají všichni vyfiknout a já se nestačím divit, jaký róby sebou některý ženy přivezly. Občas mám pocit, že jsem na módní přehlídce a dost mě baví se tam promenádovat v podpatkách, přestože jsem si na takovýhle boty dávno odvykla a totálně mi v nich umíraj nohy. V restauraci si sesedáme dohromady s českou skupinou, podává se osmichodový slavnostní menu a my pak s některými ještě pokračujeme do baru, kterej je nejvýše položenou místností na lodi a u usrkávání jednoho drinku za druhým pozorujeme kouzelnej západ slunce. Po půlnoci se jdem ve třech podívat, jak probíhá taková lodní diskotéka a vzhledem k tomu, že to tam fakt žije, objednáváme si další drinky a tančíme na španělský hity, který všichni okolo nás vyřvávaj na plnou pusu a my se jen smějem a snažíme se napodobovat jejich nacvičený tanečky. Jak nic jsou najednou skoro dvě ráno a my s Kubou utahaní padáme do postelí. Naštěstí ráno nemáme kam spěchat, tentokrát máme přejezd trochu delší a do dalšího přístavu přijedeme až odpoledne.

Budíka si ale nastavujem, to abychom neprošvihli snídani žejo, ale hned po ní zase zaléháme a spíme až skoro do jedný. Dospaní pak ale obouváme běžecký boty a jdem si dát pár koleček na běžeckej okruh. Jedno kolo má půl kilometru a vede okolo celý lodi. Nakonec zvládnem i několik sprintů, protože jsme si poslední dobou tak nějak masochisticky oblíbily zakončovat tréninky náročným HIT kardiem a nechcem to vynechat ani na dovče. Pak už oběd a protože akorát kotvíme, vyrážíme rovnou i do města, který teda vypadá dost mrtvě a skoro nic v něm není. Dáváme si tak akorát půl hodinovou procházku lesem k jezeru, kde si trochu zablbnem při focení a po cestě zpátky se stavíme na kafe.























Takovej odpočinkovej den nám po tom předchozím strašně vyhovuje a když se pak upíšem tomu, co nás čeká hned další den, zalejzdáme do postele zas pěkne brzo a plní natěšenosti a nervozity. Já a můj strach z vejšek totiž budeme čelit jedný ohromný výzvě...

──────── PT TOURS ────────